Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
41 plus 2
Vstávání za tmy! Odvykli jsme za těch pár dní. (Na pohodlí se zvyká rychleji!) Ale po téměř týdnu regenerační předporodní dovolené jsme vydatně osvěžení i přes brzký budíček.
V nemocnici jde vše dobře, monitory, UTZ, oxytocinový zátěžový test i vizita. Když bude i nadále vše v pořádku, mám čas do 42. týdne. Přesně proto jsem si tuhle porodnici vybrala, protože tady mají pravidla nastavená směrem k přirozenosti, nejen podle tabulek. (A já vždycky rodím později.)
Vnitřní vyšetření ukázalo, že oproti minule se čípek pohnul. Asi ty večerní tlaky.
Přes den čtu, jdu na procházku, zvykám si. Nechci se moc zabydlovat! Radši bych jela domů dřív než za týden, byť je to tady příjemné. Bezpečné. Ale prostě nemocnice. Klasické zdi, chodby, postele.
Na pokoji pro pět jsme dvě. Mojí spolubydlící je 18, zítra jí budou porod vyvolávat. Jejímu partnerovi je 44, mají chrta. Až dokončí střední, chce dělat na skladě nebo s paletama. Rovnat zboží třeba, protože je to silová práce. Nemá žádné koníčky, nečte, ani filmy ji nebaví. Vypráví mi, jak si se sousedy i přes promlčení vztahových peripetií propíchávají nové pneumatiky a volají na sebe policisty.
Volám a píšu si s kamarády celé dopoledne. Tématu porodu se v hovorech vyhýbám. Napářku připraví asistentka, mají tu speciální lavorek. Při nahrávání večerního monitoru mé miminko maličké, milované dost vyvádělo, museli jsme ho umravnit jinou polohou. Když jsem si lehla na bok, ozvy byly lepší.
Před spaním si pouštím trapný český snímek. Zcela vědomá volba. Dojala jsem se prvoplánovitostí filmové romantiky až k slzám: na všechny se spravedlivě dostane a všechno dobře skončí. Vzlykla jsem si pak i nad fotkou vlastních spících dětí a podrobného hlášení z domova: vítání bylo rozmarné, odpoledne intenzivní, na dálku jsou i hádky a rozbitá kolena tak sladká, a pak usnuli všichni spolu… Jsem naměkko jako vajíčko.
V noci jsme si s mužem psali milostné zprávy. Na nočním stolku mám hliněnou kuličku, co mi včera v lomu uhnětl z barev duhové země. Cítím hlubokou lásku všude kolem i uvnitř. Pobolívá mě břicho a těším se, že bude bolet víc a víc, až to přejde do vln, které se budou zvětšovat a zvětšovat a pauzy mezi nimi zkracovat a zkracovat a pak, když se bude zdát, že už dál cesta nevede, vykoukne miminko a já si ho přitulím. Dula se mnou bude od začátku do konce. Manžel přijede na tlačení, a tak dítě společně přivítáme do náručí lásky. Bezmezné štěstí. A budeme zdraví. Oba nebo obě. Bez poranění, bez komplikací. A hned, co se trochu aklimatizujeme, pojedeme domů. Toť mé přání. Díky a dobrou.
