Zn. do příštích Vánoc.
Sdílej článek
Ani jsme se nenadáli a máme tu rok s magickou dvacítkou na konci. Co nás čeká a nemine se dočteme počínaje lednem snad v každém magazínu a předsevzetí typu „tak letos už opravdu začnu s tou angličtinou něco dělat anebo letos už vážně začnu hubnout,“ vás možná neminou. U nás je ale jedno pro příští rok jasné – žádná předsevzetí nebudou! Stejně na ně po pár týdnech zapomenu. Ani nevím, co jsem si dala loni. I když při vzpomínce na jeden z našich rozhovorů s dcerou, by se jedno předsevzetí možná mohlo i naskytnout.
„Mamí, až budu velká a budu bydlet sama, může tě přijít jednou navštívit?“, ptá se moje dcerka Anička. „No, jasně! Budeš moci přijít, kdykoli budeš chtít,“ odpovídám hned já. Anče bude za pár dnů osm let a uteklo to všechno jak voda. Ale co vám budu povídat. S dětmi ten čas prostě letí dvojnásob, to přijde asi nám všem, maminkám. A pokud to bude stejně rychlé i následujících osm let, pak se ani nenaděju a dcera bude dospělá.
Ale abychom se vrátili k našemu původnímu rozhovoru… Když jsem dceři navrhla možnost navštívit mne kdykoli, podívala se na mne a dodala: „Ne, ne, mami, to já nebudu chodit tak často. Budu mít manžela, víš.“. Trošku se mi ulevilo, protože žijeme s Ančou už více jak tři roky samy a vybudovat si vztah k opačnému pohlaví není zrovna jednoduché, když u nás ta pevná ruka chlapa chybí.
„Ale víš, mami, neboj! Toho manžela nebudu mít zase tak dlouho. Nechci mu prát ponožky, žehlit, uklízet. Je to spousta starostí. Jako dítě mít budeme, to ano. Ale bydlet chci s miminkem sama.“ Jenže z „mami, neboj“ se stalo „toho se právě bojím.“ O tatínkovi se u nás mluví vždycky dobře a když máme nějaký problém, třeba že nám odtáhnou auto anebo nám spadne postel i s matrací a my na ní zrovna sedíme, tak voláme tatínkovi o pomoc. Jen ho tedy doma nemáme fyzicky. Což je evidentně problém. Takže moje „předsevzetí“ na příští rok by mohlo být třeba najít nám kamaráda. Ale kde takového kamaráda najít, nevíte? ?
Do nového roku vše nejlepší a hlavně to zdraví!
_tip_
