Letíme na Kanáry, co je víc?! Čtěte devátý díl deníku trojnásobné matky o strastech pětičlenné rodiny a jednom plánovaném odjezdu na dovolenou.
Sdílej článek
10.1. Uaaaaa… Moje těšení nebere meze! Na všechny těžkosti mám univerzální recept: to je fuk, my totiž letíme na Kanáry. Něco na mě leze? To je fuk, Kanáry to vyřeší. Něco leze na děti? Nevadí, na Kanárech se z toho dostanou. Manželská krize? Nevadí, až se vrátíme z Kanárů, začneme zase pěkně jako hrdličky.
12.1. Vyrobili jsme si něco jak adventní kalendář. Okénka s odpočítáváním až do odletu. Radost z nadcházejícího výletu se násobí množstvím rozzářených dětských očí. Těší se jich celá smečka! Co víc si přát? Vidím to tak jasně! Brunch s přáteli na pláži, děti si hrají, brunch se protáhl do večeře, děti si hrají, dobré víno po večeři v místní taverně, děti si stále hrají… Co víc si přát? Svět je dobrý…
13.1. V rychlosti oblékám synka, abychom stihli vyzvednout starší děti ve školce. Jsem nervózní a všechno mě prudí. V noci jsme totiž moc nespali. Vždycky když v noci málo spím, odnáší to pohoda dalšího dne. Ten malý ukňouranec, co tu od rána tak různě natahuje, totiž natahoval i v noci. Každou chvíli se budil a řval. Masírovala jsem mu břicho, co by to bylo asi jiného než prdy. Zuby zrovna nerostou, rýmu nemá. Jenže ve chvíli, kdy jsem mu přetahovala mikinu přes hlavu ve mně hrklo. Měl plné ucho hnusného zeleného hlenu! Koukám jako puk. Kde se to tam vzalo? Já ani on přece rýmu nemáme! Rozhlížím se, od čeho se upatlal. Prožívám lehký šok, stále nechápu. To mu jako bez varování prdlo ucho? Bez rýmy? Bez horečky? Bez jakýchkoli příznaků? Zaražení velmi rychle vystřídá pádná akce: telefonická konzultace s lékařem, návštěva ORL. Přestože paní lékařka není příliš velká fanynka antibiotik, v tomto případě není zbytí.
2.2. Synek dobírá druhá antibiotika. První nepomohla, druhá dostal konkrétně na vykultivovanou bakterii. Tak teď už to snad bude lepší!
14.2. Chvíli byl klid. Pak ale zase prásk a prásk. Jedno, druhé, jedno, druhé. Na doporučení naší lékařky přibíráme alternativu v podobě čínských bylin, homeopatik i ušních probiotik. Denně docházíme na kontroly. Ve vzduchu visí hospitalizace. Při sebemenším zhoršení nastupujeme do Motola.
18.2. Vysypává se mi lupénka. Nejdříve se horší lokty, pak předloktí, kolena, hlava. Naposledy jsem její boom zažila v osmnácti po prvním náročném rozchodu. Od té doby nic, až teď po těch letech. Ale to je fuk, Kanáry pomůžou! Mám pohotové řešení. Slané moře a slunce, to je na lupénku nejlepší lék.
21.2. Ani kontrola na endokrinologii nedopadla růžově. Další zvýšení hormonů a kontrolní odběr už raději za tři měsíce. Štítná žláza výrazně zvětšená, radši nedomýšlet, co to znamená. Musím více odpočívat, méně se stresovat a spěchat, míň chtít a být víc vděčná. Ale hlavně jedeme na Kanáry, a to mi moc pomůže! Oceán, čerstvé ryby k obědu i večeři, jód, kam se podíváš! To štítná žláza miluje.
24.2. Odjíždíme na hory. Manžel se předklonil, že nastoupí do auta, ale nejen že nenastoupil, on už se více nepohnul! Místo hor jsme ho odvezli na neurologii. Více jak týden tam ležel a napíchávali ho vším možným. Když ho pustili, vůbec se nelepšil. Musel zůstat ležet a jen pomalu se rozhýbával. Restart. Bez práce. Zase. Asi nám brzy dojdou peníze. Nicméně, když nemůže do práce, může letět s námi na Kanáry! Přece! Teplo na vyhřezlé ploténky mu nemůže uškodit! Přece! Přikoupili jsme tedy za poslední prachy ještě jednu letenku a těšili se, že na všem špatném může být něco dobrého. K oceánu poletíme společně. Děti poletí vůbec poprvé! Už jen pár políček o odškrtnutí a letíííímééééé! Všechno zvládneme, protože jedeme na Kanáry! To bylo pondělí.
Pak přišlo úterý, pochopitelně. Šla jsem se synkem na kontrolu na ORL. A tehdy se to stalo.
Zmínila jsem se paní doktorce, že za 14 dní odlétáme na ozdravný pobyt.
„Odlétáte? Jak jako odlétáte? Cože a kam, proboha?“
„No, na ozdravný pobyt přece! Aby děti nebyly pořád nemocné, tak letíme k moři!“
Paní doktorka se na mě nepěkně zamračila, jindy tak milá a přívětivá. „Vy jste se snad zbláznila! Vy mu chcete navždycky ublížit? Zničit sluch? A to vás nenapadlo, že když má někdo takto nemocné uši, na jejichž léčbu je naše medicína pomalu krátká, tak že nemůže do letadla?“
„Ne, to mě opravdu nenapadlo, já nikdy problémy s ušima neměla, až do letoška…“
„Proboha, proberte se! Váš syn má nemocné uši! Haló! Momentálně vážně nemocné! Letět zkrátka nemůže. Klidně si to ověřte i u dalších lékařů…“
Tak. A je to. Čau.
Odcházím z ordinace a směju se.
Směju se nahlas, jak debil.
