Dámy a pánové, covid v šestinedělí! (mohutný aplaus) Tak nějak ani nevím, jestli se mi chce touhle šestinedělní kapitolou příliš zaobírat.
Sdílej článek
Možná postačí jednoduchá fakta:
- den po porodu se prostě musela konat zapíječka („Miláčku, no tak, tohle pochopí opravdu přece úplně každej! Co ti na tom ještě není jasné? To se prostě nedá odložit až po šestinedělí! Přirozeně to prostě nejde! Některý věci neodložíš. A hlavně neošulíš. Tak to prostě je!“)
- Manžel a jeho 15 nejbližších kumpánů šli do hospody bez testů, protože už nebyly povinné a protože … (doplňte si větu raději sami, já mám formulaci jasnou, nicméně nepublikovatelnou).
- Devět z celé party o tři dny později nevěřícně hledělo na dvě čárky a ne, neukazovaly jim je šťastné manželky. Naopak jim je vesměs omlátily o hlavu.
- Můj muž byl mezi pozitivně vyvolenými. Nastěhoval se proto bez prodlení do odlehlého pokoje a dokud mu bylo zle (zhruba 5 dní), vůbec nevycházel. Později, když už mu bylo o fous lépe, se po nocích bytem plížil jako stín, najedl se a občas zapnul myčku. Za zdravého, kontaktu schopného, ale na pomoc s dětmi ještě málo silného, se označil zhruba po deseti dnech stonání. Do koloběhu péče o početnou rodinu se plně zapojil po třech týdnech.
- Já plus tři jsme pobyli celý týden striktně doma, jak vám jistě bystře docvaklo, neb jsme karanténami všichni důkladně kovaní. A dokud testy neukázaly, že jsem já i děti zázračně negativní, starala jsem se o všechno opravdu sama, jelikož k nám pochopitelně nikdo nemohl ani na návštěvu… Celý týden. Šestinu šestinedělí. Brrrr.
Rodinná izolace je za trest, i když jsou doma funkční oba dospělí. Ale karanténa kvůli infikovanému muži s nepříjemným průběhem nemoci, čtrnáct dní po císaři, s miminem a dvěma školkovými dětmi, to je meta-trest.
Doteď pěním a dupu jako rozzuřený býk, když si na „covidobdobí“ vzpomenu! Skutečně nás vystavil tomuhle otravnému příkoří? Dobře, pandemická vlna byla na ústupu, došlo k rozvolnění opatření a testování celému světu už dávno lezlo krkem, ale minimálně antigen by vzhledem k nově narozenému a ženě po velké břišní operaci rozhodně na místě byl! Jenže partu pánů, vesměs otců od rodin, prozíravost moc netankuje, takže si raději místo vytírání rypáčků dali o jednoho panáka do nosánků navíc a víc jak 50 % z nich si domů doneslo pozitivní výsledek… Ach jo.
Zároveň tedy zůstávám opravdu vděčná za to, že covid zůstal u manžela a skromně mu to postačilo. My ostatní jsme šťastně zůstali ušetřeni a za to skutečný dík.
No a od této chvíle dál se datuje skutečná manželská krize. Covid mezi nás vklínil jakousi všudypřítomnou tichou výčitku, která v sobě dávno nenese jen fakt, že to se zapíječkou bylo přes čáru. Během týdne manželovy izolace se ve zbylých dvou místnostech bytu událo tolik náročných chvil a neřešitelných situací, až se mi obrousily hrany tolerance. Stal se ze mě cholerik. Chronicky nevyspalá žena, mrzutá, pesimistická a permanentně prudící (možná díky tomu jsem měla negativní výsledky). Pruda bohužel zůstala, i když už se po covidu dávno slehla zem.
Chronická nevyspalost se těžko dospává a postupně dokonce přerůstá ve vyhoření… (Co na tom, že do té chvíle můj muž zvládal vše tak báječně, až jsem se kámoškám chlubila, jak to máme do třetice jako z příručky na sladké, romantické šestinedělí… Ale… Zase ten prevít čas. Jakoby zapomenuto. Jako by skoro ani nebylo, protože co bylo, bylo. Teď je teď.)
A něco skutečně pozitivního na závěr? Protože nechci, aby si mé jedy vyžíraly děti, všechna tíha spánkové deprivace dopadá koncentrovaně na manžela! A za to si tleskám. Jupí!
