Řekli byste, primitivní příklad s nad mraky jasným řešením? Já o tom od jisté chvíle tak úplně přesvědčená tedy nejsem…
Sdílej článek
Říká se (a rodiče jedináčků tuto hlášku milují):
Jedno dítě, žádné dítě.
A pak se také říká:
Dvě jsou víc než jedno a pak už je to jedno.
Hm.
Zde bych se na chvíli zastavila a použila zbytky logického myšlení k tomu, abych se dobrala správného výsledku, kolik že dětí vlastně mám. Donedávna jsem myslela, že tři, ale v některých chvílích si přestávám být jistá…
Pokud postavíme výše citovaná (poměrně odvážná) tvrzení do souvislostí, začíná mi ujíždět půda pod nohama a opakovaně mě to nutí k hlubšímu průzkumu. Dovolím si tedy na jejich základě vystavět krátkou matematickou rovnici. Zahloubám se a další dva dny se mnou nic není. Posléze docházím k rozpačitému závěru: pokud se nenarodí dvojčata, nenastává v počtu dětí dle výše citovaných výroků žádná změna, poněvadž plus jedno dítě se rovná plus žádné dítě. Dovedu-li tedy výsledek k jeho extrémní podobě, dojdu někam, kam jsem se nikdy dostat nechtěla: +1 se v mém případě automaticky anuluje (viz první citace), respektive anulovalo se tedy i dříve, tedy mám jen jedno dítě, respektive žádné, protože jedno dítě, žádné dítě, tedy jsem bezdětná.
Drtivé.
Zkouším své štěstí ještě z jiné strany, nevzdávám se, neb se bezdětně necítím z 99 % ani minutu denně. Dosazuji raději něco málo ze svých praktických zkušeností. Procházím svou každodenní realitou života se třemi dětmi. Krátím, odečítám, seč mi matematické vzdělání dovolí, dokonce chvíli uvažuju i o odmocnění. Ale bohužel. Jen další šokující výsledek, dokonce mimořádně protichůdný. Asi jsem někde blbě posunula desetinou čárku nebo přehlédla znaménko. Tentokrát jsem se totiž dobrala k závěru, že dvě děti jsou víc než jedno a tři jsou ještě víc než dvě. A teď to nejzajímavější, někdy jsou víc jen o jedno, ale někdy i o mnohem víc, někdy jich je dokonce nepočitatelně. Tedy, ať počítám horem nebo dolem, krátím, co zákony povolují, vychází mi neustále stejný závěr: každé další dítě se nepočítá jen jako plus jedno, ale to celé krát. Záleží samozřejmě na zadání úlohy a situační proměnné, nicméně výsledek je poněkud extrémní.
Aha?
A teď babo raď!
Jsem bezdětná nebo mám dětí nepočitatelně?
Nakonec přece jen zvítězí zdravý selský rozum a tvrzení (jedno dítě navíc, vlastně žádné dítě navíc), které mě zavedlo do matematického pekla, označuji za nepravdivé, lživé a dokonce podvodné. Není to pravda!
Ale co to? Stále nemohu spát. Ale prokrindapána, proč?
Nejsem včerejší, dokonce ani bačkora, žádné ořezávátko, natož padavka, takže počítání na hřebík jen tak nepověsím a raději se vybavím dalším štosem papírů k rozpracování dalšího levelu rodičovských rovnic. Bádám a špekuluju a nakonec, ač nerada, musím doznat, že moje katastroficky rozporuplné výsledky vyvěrají především z faktu, že mám prostě jen dvě ruce a basta. (Zoufale bych brala ještě jednu, ale prý to nejde. Nenaroste a nenaroste, nenabyde, ani uměle přidělat nejde. Dvě a hotovo, vystač si.) Prostě blbý.
V další fází badatelské práce doznávám, že bych se dobrala přesvědčivějších výsledků v momentě, kdybych jako konstantní proměnnou dosadila více času na každé dítě. Respektive kdyby nově narozené dítě do rodiny jako dar přineslo dvanáct hodin, tedy matce by porodem cinkl den či noc denně k dobru. Troufám si tvrdit, že takto jednoduchý příspěvek do rodinné kasy by vyřešil převážnou většinu nesrovnalostí. Proto označuji tento nápad za nosný prvek mé vědecké činnosti.
Nejradši bych teď napsala: konec matematiky, jsem úplně vyčerpaná, pojďme si říct třeba nějaký drby, ale o čem jiném to trojnásobné mateřství je než o matematice? (Času s narozením třetího totiž zdaleka nepřibylo. Správně by ho mělo být pořád stejně jako dřív, jako v čase bezdětném, což ale bohužel není pravda. Fakt je, že je ho pořád méně.)
