Tak už se mi to chýlí… Už se nám to chýlí… Šest týdnů skoro za námi. A co bude dál? Vzhůru pravou nohou do života!
Sdílej článek
Bylo to intenzivní. Bylo to hodně intenzivní po všech stránkách.
Těším se, až se začne smát. Tak moc se těším. A stále se těším. Celý měsíc se na tu chvilku těším. A udělala bych cokoli nemožného, abych ho rozesmála. A taky to dělám. Tvářím se jak blbeček, slintám, prdím mu na všechna měkká místa, olizuju ho, lochtám na žebrech… Někdy se na mě podívá tak, že se okamžitě zastydím a nechám toho trapného miminkování.
Dost často také musím těch opičin nechat, mimino odložit a pomazlit ty starší. Někdy musím odložit dvě řvoucí děti a pomazlit to jediné neřvoucí. A pak postupně ty další, aby se zabránilo řvoucí řetězové reakci.
Ale celkově začínají být zajetá parta. Mazlí se, perou se o to, kdo s kým se bude mazlit, rvou se, milujou se.
(Těšíme se na úsměvy. Stále se těšíme na úsměvy. Já vím, to už jsem psala. Ale je to tak. Tak dál.)
Absolvovali jsme první společenské aktivity mimo domov. Uf. Měla jsem dost. Když jsem měla jen jedno dítě, trajdala jsem pořád někde. Když jsem měla dvě, trajdala jsem taky. A teď trajdat nechci. Ty dvě starší už můžou trajdat samy, a já chci trajdat ve svém bytě, od své postele do své koupelny a zpět. Jo, mění se to. Stárnu? Jsem rozumnější? Nebo už mám prostě odtrajdáno?
Některé věci jsou napotřetí jinak. Nejdřív jsem úzkostně chtěla všechno vědět a upnutě řešila první poslední, ale podstata mi unikala. Potom jsem neměla čas řešit nic, vše šlo samospádem a instinktivně, nevědomě. Teď můžu věci řešit vědomě, kultivovaně si vybírat a zkušeně třídit informace. A tak se dozvídám, co všechno jsem nikdy neslyšela, nikdy neřešila a co všechno jsem, v zápalu „dělám to tak a tak, tak mi do toho nekecejte“ zcela odsoudila, a přitom je to fajn. Dost často tak docházím k tomu, že některé rady mámy nebo tchýně nebyly zase tak mimo. Ale k tomu si prostě, jako ke všemu, musím dozrát. A já zraju. Ráda bych řekla, že jako víno…
