Tak už se mi to chýlí… Už se nám to chýlí… Šest týdnů skoro za námi. A co bude dál? Vzhůru pravou nohou do života!
Sdílej článek
Některé věci jsem úplně zapomněla. (Opravdu si musím dávat pozor na to, co sním? To jako vážně? Jo, vážně. Kedlubna třeba nebyl dobrý nápad.)
Některé zažila až napotřetí. (Zánět v prsu. Ou. Nejdřív nenápadná bolest prsa, pak prudká zimnice, pak příšerně vysoká horečka a slabost, že jsem nemohla na nohy, pak laktační poradkyně po telefonu poradila pár technik – tvaroh, sprchování teplou a studenou, ibuprofen – dva dny hrůza a dobrý.)
Některé nechtěla zažít vůbec. (Stejně jako v třetím těhotenství jsem si dala pohotovost výrazně vícekrát než kdy dřív, pokračuju v tomto nesympatickém návyku i nadále. Nejprve kvůli močáku, pak kvůli žaludku. Obojí jsem absolvovala po dokojení a před dalším kojením v noci, mezi třiadvacátou hodinou noční a druhou hodinou ranní. V obou případech mi bylo tak zle, že jsem dávala manželovi pokyny, co dělat, kdyby si mě tam nechali, co dělat, kdybych umřela. (Hlavně najít náhradní kojící ženu, chichi. Jasný důkaz toho, že pojem „mléko na mozku“ není daleko od pravdy.) V obou případech mě celou proklepli a nic nenašli. V obou případech ve dvou různých nemocnicích mi řekli, že mám vyčerpaný organismus a že potřebuju spát a vitamíny. Obě jejich rady jsem se snažila si vzít k srdci.)
O některých mi vyprávěli a já je neposlouchala. (Například, že je dobré nechat starší děti při první známce nachlazení doma, aby se žádná nemoc nerozjela. Protože s jednou nemocí do domu, rovnou tři a více nemocí do domu. Periodicky zarýmované starší děti a mimino. Všechno si to nekonečně předávají, mléko do nosu, vincentka a zaříkávání neberou konce.)
Hladinu poporodních hormonů sem tam nechtěně prověří zpráva o narození dalších miminek, většinou krásným a rychlým přirozeným porodem bez komplikací. Happy porodní příběhy mě dokáží zaručeně utopit v potocích slz a záplavách nudlí, škytání a touze po dalším dítěti a krásném porodu… Zatím to svádím na hladinu hormonů, až tohle přijde za rok, půjdu na terapii.
Tak trošku mě trápí zácpa, tak trošku hemeroidy, tak trošku pořád odchází očistky (proč proboha šest týdnů?), tak trošku žaludek. Mám hlad, nehlad, po náročném těhotenství v oblasti stravování se mi chutě jaksi navrátily, ale spíš v podobě nechutí a není to tedy vůbec žádná radost. Myslela jsem, že se jednoho dne proberu a pochutnám si extrémně na tom či onom a zatím se stravuju spíš proto, že musím, než že by mi jídlo přinášelo nějakou slast. Možná proto, že nemám klid a čas. A tak za největší novinku v tomto směru považuju fakt, že už mi nechutná grep. Období vypitých hektolitrů skončilo.
Koncem šestinedělí můžu říct, že náš kojenec je boží. Čitelné miminko, které umí jasně sdělit své potřeby, projevit vděk a lásku. Je za odměnu. Prožili jsme si krásný čas sbližování, hledání, oťukávání, nabídek, poznávání, seznámení, přibližování, pozvánek… nikdy nezapomenu teplo novorozence v hlubokém spánku a bezbranně něžné hledání zdroje mléka, ňufání, ťuťání, ksichtění, žmoulání, culení, šklebení – divná, neznámá, málo používaná slova pro to nejroztomilejší na světě. A starší děti jsou také boží (což už vím dávno), bublinky moje, každé ráno, večer, i kdykoli přes den, milion pusinek při nekonečném loučení, prsty do očí, nosu, pusy i uší, brrr a hopsasa. A také že náš vztah s mužem je těžce bit a zkoušen, i když se vrátila chuť na sex, vzdálenosti a propasti šestinedělního manželství budeme hojit dlouho. Také mě začalo lákat něco dělat, pracovat aspoň nárazově a únosně dlouhou dobu, psát a číst, cvičit. Zatím jsem začala chodit pěšky, kde to jde. A u toho reflektuju, modlím se, hledám, kudy dál. A vím, že potřebuju začlenit čas pro sebe. Jenže kde ubrat, aby se vešel?
