Rodina. Co to je? Kde se bere? Odcházíme snad z porodnice a recept na ni nám přibalí do zavinovačky? Jsou k tomu potřeba dva nebo dvacet lidí? Znamená pro každého to stejné? Jak se taková rodina vůbec pozná? Pojďme se nad tím společně a s trochou nadhledu zamýšlet při sérii článků „Rodinu dělá…“
Sdílej článek
Kdo z nás patří k oněm šťastlivcům s kakaovou skvrnou o velikosti mexického dolaru, má to snadné! Své příbuzné pozná na první, nu dobrá, možná už na druhý pohled. Někde se dědí špičaté uši, jinde křivý nos, zrzavé vlasy či velké zuby. A to se pak jen procházíte po ulici a každému je hned jasné, že patříte k sobě. Genetika je velká čarodějka, co nám to umí usnadnit. Ne všude ale, potvůrka, kouzlí tak očividně. Někde si na výsledky a zřejmá pojítka mezi příbuznými musíme počkat i několik let!
Určitě to znáte, jsou to takové ty případy, kde se předávají talenty: „A heleme se! Narodil se kluk, tak to bude určitě slavný fotbalista jako jeho táta a děda, co?“ Jak miminko spatří světlo světa, hned je všem jasné, čím se jednoho dne bude živit. A to se potom říká: „Copak Novákovi, to je sportovní rodina,“ nebo třeba „Jéjé, Blažíčkovi, ti měli vždycky tu nejlepší cukrárnu v okrese!“ Teda ne vždycky samozřejmě, je pravda, že někdy se objeví tzv. rebel. To třeba, když se dívenka s krásnými štíhlými a dlouhými prsty, která od šesti let pilně cvičí na klavír, aby jednou mohla koncertovat jako maminka, v patnácti letech rozhodne, že by vlastně ty krásný a štíhlý prsty chtěla využít jinak a stane se z ní loutkářka. Založí vlastní rodinou linii, všichni se z toho chvilku vzpamatovávají, ujišťují se, že Anička s dlouhými prsty opravdu paří k těm hudebníkům od Prokopů, ale po čase, když má pak Anička svoje děti, hned už přemýšlejí, jestli se z nich taky vyloupnou takoví divadelníci.
Nojo, jenže existují i příbuzní, kteří to mají mnohem těžší! Nejsou třeba všichni malého vzrůstu a ani pěkně nekreslí. Zkrátka, musejí to rodinné lepidlo objevit někde jinde. A to je potom pěkný záhul, vyžadující pořádnou představivost a kreativitu, žádná legrace! I když, i legrace to může být – zdánlivě. Třeba když si rodina řekne, že se bude vyznačovat společným specifickým smyslem pro humor. To však vyžaduje pořádnou disciplínu! Musíte spolu hodně trávit čas, povídat si a u toho pečlivě a bystře vnímat, co vtipné je a co už není. To vás pak brzy přejde smích, jak se u toho nadřete.
Znám však i rodiny, kde se na nějaké hromadné působení na své okolí nehledí. Řeknou si, že si nebudou zbytečně komplikovat život, a soustředí se hlavně na to, aby se poznali mezi sebou navzájem. To potom funguje tak, že když na Vorlíčkovi někdo zvoní v sedm ráno v sobotu, nejsou hned celí vyděšení, kdo to, propánajána, zvoní v sedm ráno v sobotu, ale jsou si docela jistí, že to na ně zvoní strejda Vorlíček, co si přišel půjčit sekačku, a že tím pádem klidně můžou jít otevřít jenom tak v županu. Jak to ví? No to je přeci jasné, protože jenom Vorlíčkovi na sebe zvoní dvakrát po sobě a krátce – crr crr!
Tak vidíte, každá rodina to má jinak. A co vy, poznáte se?
