Dětská rádia na Pigy.cz

Rodinu dělá… 2. díl: Paměť

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Rodina. Co to je? Kde se bere? Odcházíme snad z porodnice a recept na ni nám přibalí do zavinovačky? Jsou k tomu potřeba dva nebo dvacet lidí? Znamená pro každého to stejné? Jak se taková rodina vůbec pozná? Pojďme se nad tím společně a s trochou nadhledu zamýšlet při sérii článků „Rodinu dělá: …“

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Když jsem byla malá, máma nám před spaním četla paměti mé praprababičky. Bylo tak zvláštní poslouchat, jak mladá dívka popisuje svýma očima běžný život u nich na hospodářství. Jak píše o tom, že se jejich čeledín s děvečkou dali dohromady, že dnes v noci u nich spal nějaký poutník a na žně prý tatínek pořídí koně. Tak zvláštní uvěřit, že ta dívka je moje příbuzná. Tak vzdálená a přeci blízká.

Když jsem byla větší, babička s dědou nás na Dušičky naložili do auta a objížděli jsme republiku. V kufru jsme měli hromadu svíček a okrasných květinových misek, co babi pečlivě zasázela a naaranžovala. Cestovali jsme od hřbitova ke hřbitovu, kde jsme pokaždé ometli hrob, zavzpomínali a jeli dál. Až tam, na konci světa, se to stalo. Museli jsme dlouho hledat, byl už téměř zarostlý, ale přeci tam ještě byl – kus kamene i s jejím obrázkem. „To byla má babička,“ řekla moje babička a utřela si slzu. Chvilku to trvalo, ale pak mi to došlo: ta dívka, co psala paměti. Tak přeci existovala! Ba co víc, vedle mě stojí člověk, co si s ní kdysi hrával, držel ji za ruku a měl ji rád. Páni.

O několik let později zemřela i moje babička. Na pohřeb přijelo mnoho lidí, které jsem já neznala, ale oni znávali mou babičku – byla totiž jejich sestřenicí, tetou, byla jejich rodinou. Zjistili jsme, že i ona si za mlada psala deníky a měla je schované ve skříni mezi kabáty. Procházeli jsme krabice se zkroucenými fotografiemi. Ta vůně prachu, starého papíru, času a vzpomínek – zamotá člověku hlavu a zaplaví ho nostalgií. Byla tam i nová alba – fotky mě a ostatních vnoučat, záznamy o tom, jak jsme rostli a stárli.

Z toho posledního rozloučení s babičkou vznikla fotokniha. Máme ji v knihovně, hned vedle těch ostatních z letních dovolených a jiných rodinných počinů. Dívám se na ně a přemýšlím, jestli si je jednoho dne bude někdo pročítat a prodírat se u toho podobnými pocity, které máme při listování černobílými obrázky my. Nevím. Jisté je to, že alespoň vzdáleně připomínají naše životy a zážitky. Že jsme díky nim částečně připraveni na dotazy typu: „Táto, když tebe naučil rybařit děda, kdo to naučil dědu? A babi, ty jsi měla taky babičku?“

Rodinná historie. Tak blízká, a přitom tak vzdálená – naše. Nenechme si ji utéct, dokud jsou tu s námi ještě ti, co nám o ní mohou leccos prozradit. Ptejme se jich a nebojme se vzít si u toho do ruky diktafon či zápisník. Pamatujeme si osudy lidí, díky kterým dnes bydlíme v domě, co oni sami před lety postavili. Připomínejme si s respektem to, co nás jako rodinu formovalo. Vzpomínejme na to, co jsme spolu zažili a buďme za to vděční.

To je totiž to, co dělá rodinu – že o sobě víme, že se jeden o druhého zajímáme, že si pamatujeme.  

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor