Rodina. Co to je? Kde se bere? Odcházíme snad z porodnice a recept na ni nám přibalí do zavinovačky? Jsou k tomu potřeba dva, nebo dvacet lidí? Znamená pro každého to stejné? Jak se taková rodina vůbec pozná? Pojďme se nad tím společně a s trochou nadhledu zamýšlet při sérii článků „Rodinu dělá: …“
Sdílej článek
Víte, co je to „mažér“? Bodejť, že nevíte. Já jsem to taky nevěděla, dokud se s námi o tohle tajemství z rodinné pokladničky nepodělila jedna paní učitelka na vysoké škole. A víte co? Budu vás ještě chvíli napínat a vybalím to na vás až na konci článku! Ať máte pěkně důvod číst dál.
Pochlubte se, kdo je oním hláškovým jukeboxem u vás doma? Že nevíte, o čem mluvím? Tak tomu nevěřím! Myslím všechny ty situace, kdy se kdokoliv z rodiny přeřekne nebo se vyjádří strašlivě legračně, nebo se vlivem nedorozumění vysloví úplně mimo mísu. Všechny tyhle situace, po kterých je chvíli úplné ticho, všichni přemýšlí, co se to právě událo, a pak se dají do hurónského smíchu.
A přesně tak to vzniká – rodinné lepidlo v podobě oblíbených hlášek, kterým nikdo jiný nerozumí a ani nemůže, protože u toho zkrátka nebyl. Nu, a protože tenhle báječný humor nemůžete sdílet s nikým jiným, jste nedočkaví každého rodinného srazu, už už abyste zase mohli vtipkovat na účet všech těch chudáků, kterým se v průběhu let poštěstilo podobnou hlášku vyprodukovat.
Nejvděčnějším zdrojem bývají pochopitelně děti. Když jsme byli se sourozenci malí, naše mamka to dokonce povznesla na vyšší level a začala nám všechny naše jazykové přešlapy a smyčky zapisovat. Vznikl tak celý sešit jakýchsi rodinných vtipů, který si při dlouhých zimních večerech pravidelně čteme. Od té doby u nás nikdo neřekne rostlině divizně jinak než chudobizna, kompotu kompost, nevěstě nevěstka a tak dále a dále. Řeknu vám, byla to pěkná spousta faux pas, co se nám za to krátké mládí stihla přihodit!
Kdybych ale měla vybrat jeden jediný, nejhlavnější rodinný jukebox, byla by to naše babička. To, s jakou lehkostí dovede naprosto nečekaně zareagovat na otázku či situaci, je prostě světový. Víte, většinu babiččiných výplodů sem pro jejich sprostotu snad ani nemůžu napsat, ale že se vždycky nestačím divit, co to ta rozmilá žena vypustila z úst, to vám teda garantuju. Jak by řekla babi, radši to nechme koňovi, ten má větší hlavu.
Jestli vám ale můžu poradit, nenechte ty slovní hříčky odejít stejně rychle, jak přišly. Zkuste si je zapamatovat. Jednoho dne za to budete rádi. Stanou se z nich takové vaše malé ženské radosti neboli „mažéry“.
