Poslední dobou vídám ve svém okolí maminky zvažovat, zda dát dítě do školky nebo ještě rok počkat a prodloužit si rodičovskou. Přece ty chudinky děti neoberou o dětství, které mohou strávit v bezpečí domova a máminy náruče. Něco Vám povím, je to blbost. Školka je super!
Sdílej článek
Určitě si všechny z nás vzpomenou na svá školková léta. Bylo to kouzlené období, kdy jsme si mohly celý den dělat jen to, co nás bavilo, kreslit, hrát si, zpívat, stavět věže ze stavebnice nebo běhat s kamarády po hřišti. Byly jsme šťastné. Když jsme měly štěstí, narazily jsme na fajn učitelky, které jsme měly rády a ony nás. Byla to země, ve které jsme měly svou vlastní postýlku, skříňku, botník, hřeben, ručník a plyšáka na pomazlení.
Školka je místo, kde se batole naučí odpoutat alespoň trochu od mámy a samostatně přemýšlet. Jakmile jsem doma poprosila dceru, aby po sobě uklidila do krabice rozházené puzzle, narazila jsem na hradbu mlčení a ignorace. Po měsíci ve školce jsem udiveně zírala na kladnou odezvu. Najednou si uměla sama nazout boty, zvednout pohozenou bundu ze země, vrátit knihy do knihovny, učesat si vlasy nebo si večer připravit pyžamo. Koukala jsem jako blázen. Díky paním učitelkám a jejich snaze o socializaci našich ratolestí se mi o polovinu ulevilo.
Když jsme ještě byly s dcerou doma, hledala jsem pravidelně inspiraci na internetu, co vyrábět nebo na co si hrát. Šuplík byl plný barevných lepenek, nalepovacích očiček, třpytek, vykrajovátek apod. abychom se spolu zabavily a udělaly něco kreativního. Jenže třpytky byly všude, očička hned došla, lepenky, i ty sebedražší, se okamžitě vypotřebovaly na důležitější věci jako např. nalepení modelu auta tátovi na záda, když předstíral, že spí. S nástupem do školky se to změnilo. Dcera si nosila domů neuvěřitelné výtvory, na které byla hrdá, a všechny se musely vystavit na lednici. Díky bohu za to, šuplík jsme mohli doma využít na něco jiného.
To samé se projevilo i v rámci socializace. Naučila se vyčkat až na ni přijde řada a půjčovat si s dětmi navzájem věci. Skončilo překřikování, kdo z dětí má hezčí tričko s princeznou Elsou, a vzájemně se naučila v klidu komunikovat s ostatními. Pravda, ještě porážka při hraní společenských her nám moc nejde. Buď musíme všichni podvádět, aby dcera vyšla z bitvy jako vítěz, nebo se to neobejde bez slz. Ale to přijde časem samo. Ze školky se někdy vrací zamyšlená, jindy srší elánem.
Čtvrtá hodina odpoledne je pro nás bránou do nového světa. Potkáme se, řekneme si, co jsme dělaly, zažily, kdo nás rozesmál nebo rozplakal. Nepotřebuje, abych jí pořád v něčem radila nebo komandovala. Jen se spolu smějeme a navzájem podporujeme. Díky času, který máme každá sama pro sebe a díky pár hodinám ve školce, se na sebe můžeme těšit a prožívat tyto okamžiky naplno.
