Rodiče se tradičně dělí do dvou znepřátelených táborů – ti první jsou někdy až fanatickými vyznavači spaní s dětmi v jedné posteli, druzí naopak učí své potomky samostatnému spaní ve vlastních postýlkách již od příchodu z porodnice… no a pak je tu pár těch, co se v tom tak nějak plácají a svými dětmi se v noci nechávají vytlačovat z vlastní postele v podstatě nedobrovolně. Přiznám se, že patřím k té poslední skupině. Jaké jsou ale hlavní argumenty pro a proti společnému spaní s dětmi? A kdy je čas svou ratolest definitivně a bez lítosti vykopnout?
Sdílej článek
Ještě než vám představím všechna pozitiva a negativa, která společné spaní s dětmi přináší, musím vám prozradit, že chápu důvody obou dvou stran. Než se mi narodilo první dítě, vůbec jsem o této problematice nepřemýšlela, vlastně mě nejspíš ani nenapadlo, že by otázka společného spaní představovala nějaký závažný problém. Po porodu jsem si syna do postele občas vzala, jinak ale měl svou postýlku. Čím byl však starší, začal stále více a více dávat najevo, že chce být v posteli s námi, v čemž jsme mu vždy vyhověli. Nakonec si na spaní s námi samozřejmě zvykl a nyní už si k nám v noci chodí zalézt sám podle své potřeby.
S příchodem druhého dítěte už je člověk moudřejší a říká si, že to druhé miminko by si nemusel také hned takto „pokazit“. U mne ale nakonec zvítězilo srdce nad rozumem (navíc by samozřejmě po nějaké době nastal problém, že jedno dítě k nám do postele smí, zatímco druhé ne, takže prakticky už bylo na takovou změnu ve výchově stejně pozdě). Musím ale říct, že od jisté doby si společné spaní užívám – a to i přes to, že občas to člověku leze pěkně na nervy. Vždy si ale řeknu, že děti jsou malé jen na hrozně krátkou chvíli, a představím si, jak je jim patnáct a já je nesmím už ani obejmout, pohladit nebo jim dát pusu… no a v tom mne vždy přepadne neodolatelná touha je k sobě přitulit a vychutnat si každou jednu jedinou noc, kdy se nechám láskyplně okopávat pod společnou peřinou.
Pozitiva (+)
- Největší výhodou společného spaní je bezesporu pohodlné kojení. Maminka nemusí vstávat a může kojit prakticky v polospánku. Odpadá tím problém s následným usínáním a všichni se vyspí podstatně lépe.
- Občas mají rodiče o miminko takový strach, že nemohou v klidu spát bez toho, aniž by ho chodili několikrát za noc kontrolovat. Tento problém může vyřešit monitor dechu, není ovšem tak spolehlivý, jako když slyšíte miminko spokojeně oddechovat přímo vedle vás.
- Přední světoví psychologové, kteří se touto problematikou zabývají, se shodují, že spaní miminek s rodiči je přirozená a vývojově starší varianta, která poskytuje dítěti pocit bezpečí a má pozitivní vliv na jeho vývoj. Nicméně ohledně věku, ve kterém by se dítě mělo odebrat do vlastní postele, panují dohady. Někdo uvádí po prvním roce života, jiní například až s nástupem do školy. Na čem se ale všichni odborníci shodují, je to, že by v žádném případě neměl být z manželské postele vystěhován otec na úkor dítěte, nebo alespoň ne dlouhodobě. Když už tedy spíte spolu, tak hezky všichni.
- Společný spánek pak bezesporu vytváří mezi rodiči a dětmi silnější pouto, které prohlubuje jejich vzájemné vztahy. Jak již bylo řečeno výše, nesmí ale dítě s matkou prohlubovat své společné pouto na úkor tatínka.
- Dalším argumentem může být pohodlí – nemusíte stále vstávat, rozsvěcet a chodit do pokojíku, když se dítě probudí, chce napít, pochovat, pohladit, přesvědčit se, že jste tam…
Negativa (−)
- Přesto, že jsem pohodlí uváděla jako pozitivum, musím ho zmínit zároveň i mezi negativy. Pokud totiž máte malého nočního cestovatele nebo postel menších rozměrů, pravděpodobně se moc dobře nevyspíte. Přesouvat dvacetkrát za noc dítě na své místo může být značně vyčerpávající.
- Dalším nejčastějším argumentem proti společnému spaní je vzájemná intimita rodičů, kteří samozřejmě v přítomnosti dítěte, které ještě většinou spí mezi nimi, nemohou svůj vztah náležitě konzumovat.
- Zároveň se může objevit problém se samostatným usínáním, které je ve velké rodičovské posteli pro dítě nepříjemné. Jakmile si však zvykne na vaši přítomnost při usínání, těžko se jí pak při přechodu do vlastní postele vzdá.
- Někdy může být samozřejmě nepříjemné také vzájemné buzení – například při nemoci.
- Velkou obavou pak bývá nebezpečí zalehnutí nebo udušení, to je však velice nepravděpodobné. Rozhodně se ale nedoporučuje společné spaní s dětmi v situaci, kdy je některý z rodičů pod vlivem alkoholu, drog či léků na spaní.
- Negativum je pak také nevhodná matrace pro dítě, které především v nižším věku potřebuje tvrdší povrch na spaní. Hrozí také přehřátí.
- A posledním velkým strašákem je pak samozřejmě problém s odvykáním spaní s rodiči a s přechodem do vlastní postele. Můžete být ale v klidu, v osmnácti už žádné dítě k rodičům pod peřinu neleze.
Pokud se rozhodujete, zda společné spaní zkusit, nebo ne, dejte na svou intuici a rozhodně sebe ani své děti do ničeho nenuťte. Každý jsme jiný a i děti mohou být více či méně kontaktní a některé dokonce mohou vyžadovat větší osobní prostor na spaní.
