A jak to celé dopadlo? Čtěte desátý díl deníku trojnásobné matky o strastech pětičlenné rodiny a jednom plánovaném odjezdu na dovolenou.
Sdílej článek
„Proboha, proberte se! Váš syn má nemocné uši! Haló! Momentálně vážně nemocné! Letět zkrátka nemůže. Klidně si to ověřte i u dalších lékařů…“ Tak. A je to. Čau.
Odcházím z ordinace a směju se.
Směju se nahlas, jak debil.
Dále už asi není potřeba ani nic psát.
To, že já a syn nikam nepoletíme, mi docvaklo velmi bystře už cestou z ordinace. Alternativa neexistuje. Za prvé ho stále kojím. Za druhé, nemocné dítě bych nedokázala opustit a za třetí, ochrana jeho sluchu do budoucna je prioritní. Nezbývá tedy než další dny naplnit zábavnou činností. Raději jsem si pro tu příležitost vypnula emoce. Účastníkům zájezdu jsem suše oznámila, že nejedeme. Lidi řeší hrůzu. Válku. Zemětřesení. Hlad. My jsme v pohodě. My řešíme jen dovolenou. A zdraví teda. To především. Stornovat stornovatelné. Přebookovat přebookovatelné. Místo mě a mých rodičů jede můj manžel a jeho rodiče. Druhý týden bude v apartmánu můj muž a moje kamarádky. Můj muž se svými vyhřezlými ploténkami a dvěma staršími dětmi a moje kamarádky s jejich dětmi. A já s nejmladším budeme doma léčit bolavá ouška… Nic víc, nic míň. Brnkačka. I když si s námi pan Osud pohrával až do po posledních chvil, nutno podotknout, držel nás v napětí, všivák jeden. Manžel s krutými bolestmi v noci před odletem váhal, zda nejet raději na pohotovost místo na letiště, a nejstarší zase dva dny před odletem přinesla streptokokovou angínu.
V den D bylo všechno zabaleno, děti vyškolené, vybavené kupou zbytečných mateřských rad a věcí. Vždyť jedou poprvé beze mámy na tak dlouho, poprvé jen s tatínkem, poprvé letadlem, poprvé k oceánu. A já tam nebudu, ach.
Nevadí! Všechno špatné pro něco dobré. Všechno má své jasné důvody. Všechno se skládá a dává smysl, i když ho třeba zpočátku nevidíme! Tímhle mě konejší racio. Jsem ráda, že vládne místo královny. Je tak osvěžující, když (vy-víte-kdo) zůstává na dovolené i v novém roce. Aspoň ona, když ne já, směju se v duchu.
Občas mě sice přepadla lítost, oči se zalily slzami, ale děti si hned všimly: „ Mamííííí, ty ši šmutná, že něpojedeš s náma k ocejánu? Mamí, ty pjáčeš, že se ti bude štejškat?“ ptají se a zvědavě pozorují, jak vypadá smutná a ustýskaná máma. Jsou to miláčci. Racio díkybohu pohotově utáhne otěže. Moc se v tom nebabrej, slzy počkají. Vypláčeš se, až odletí!
Jsme na letišti. Cestovní horečka lehce halí halu. Obejmu kámošky. Pište! Posílejte tunu videí ve dne v noci! Obejmeme se s rodinou. Pusinky. Zamáváme. Tak papa! A už se jejich siluety rozplynuly za pasovou kontrolou. A pak jsem synka upevnila do sedačky, sedla za volant a přišlo to na mě. Záplava krokodýlích slz, hekání a zalykání, rytmické a dramatické, (pan král Racio šel myslím zatím na panáka), ale než jsem se stačila plně odevzdat své tragické sebelítosti, upoutal mou pozornost synáček v sedačce, který se mi nepokrytě tlemil. Smál se, až se za bříško popadal. Byl tak vtipný. Bohužel jsem tedy musela přestat bulet a chtě nechtě jsem se rozesmála s ním. Nu což, slzy počkaly do teď, počkají domů. (Tam je beztak jak po výbuchu, tak strašidelný bordel, až k pláči!)
Jenže doma mi zase ten malý kazipláč usnul v náručí a byl tak něžně sladký, že slzy vyschly. Došly. Občas jich pár ukáplo u nějakého dojemného videa nebo fotky azurových nebí a diamantových pláží, ale žádné potoky se nekonaly. Nebylo kdy. Kontrola, každodenní péče, návštěva kamarádů, posezení, potěšení, hry, ale především celodenní roztomilost ročního dítěte je tak opojná. A ten další týden nás naši vzali na výlet do lázeňského alpského města. A přestože jsem onemocněla kašlem (asi jsem měla pocit, že na mě moje rodina na Kanárech i kamarádi trochu kašlou) a slabostí (asi ty uzamčené emoce), bylo to obohacující a plné dobrého jídla, zurčících potoků a blýskavých jezer, perlivých říček a sněhu i slunce, deště, bahna i zelené trávy, masáží a termální vody a rodinné blízkosti a pokud je na světě něco, co je víc dojemné než milující děda, který má na kolenou rozesmátého vnuka, tak to nechci vědět, protože tohle mě dojímá úplně neskutečně moc.
A chci důsledně upozornit na to, že o této své poslední zimní nemoci už nepíši v samostatném odstavci, protože už je součástí uzdravení a nevěnuji ji ani o vteřinu pozornosti víc, než je třeba. Stala se skutečně tečkou, skutečnou koncovou tečkou za všemi nemocemi loňského podzimu a letošní zimy. A teď se nafutrujeme čerstvými výhonky a bylinkami a napojíme se sluncem a budeme zdraví a hotovo, protože prožít zimu bez oslavy Vánoc stačí bohatě jednou za život.
P.S. Skutečně! Vše dobře dopadlo! Děti se na Kanárech uzdravily, synkovy se uši zahojily, manžel obešel operaci důkladným cvičením, a moji lupénku a štítnou žlázu potěšil pobyt v horách a v tichu, ale o tom až někdy příště. Takže díky a vše, jak je! Tak čau.
