Děti dokážou strach prožívat velmi silně. Probouzí se v nich jako obava ze ztráty pocitu bezpečí, lásky nebo z toho, že nedostanou jídlo nebo pití. Jiné dětské strachy pramení z jejich nezměrné představivosti. Bojí se zlého obra nebo čarodějnice. Strach je přesto dobré nahlížet jako zcela zdravou a přirozenou emoci. Jde o reakci našeho těla, která nás připravuje na možné nebezpečí. S rostoucím věkem navíc u dětí spousta obav spojených s fantazií mizí, a nepředstavují tak žádné problémy do budoucna. Je velmi důležité, aby dětský strach nebyl rodiči negativně ovlivňován nebo snad dokonce přiživován. V takovém případě by se změnil v úzkosti a fobie.
Sdílej článek
Jak strach dětí neposilovat
Strach dětí by neměl být v žádném případě zlehčován nebo vysmíván. Neodbývejte děti častým „neboj se, dyť seš velkej“. Tato věta má pro dětský mozek zcela nulovou informační hodnotou. Další nešvar, bohužel dost zakořeněný, je trest strachem: „Zlobils, přijdou si pro tebe čerti“, „Jestli se hned neuklidníš, nechám tě večer v družině“. Nikdy byste neměli říct dítěti, i když vás právě děsně naštvalo, že už ho nechcete vidět, že ho nemáte rádi, že ho necháte samotné. Za takovéto věty, které naprostá většina rodičů nemyslí vážně, platíte velikou daň. Podobné výlevy totiž prohlubují v dítěti vysokou míru nejistoty a strachu o to nejdůležitější, co v nás děti mají, a to je pocit dokonalého bezpečí. Dítě musí za každých okolností vědět, že ho naše náruč ochrání před strašlivými obry, zlými vlky, černou tmou nebo nespravedlivou učitelkou.
Výchova odvážného jedince
Zkuste to pohádkou. Bohužel, ty klasické, které dětem po generace vyprávíme, nejsou ideálním pomocníkem pro práci se strachem. Ježibaba pojídající děti, otcové zanechávající své ratolesti v lese a rozpáraná břicha zlých vlků. Děti ve svém světě pak musí být přesvědčeny, že tam venku je vskutku nebezpečno. Zkusme tu a tam zapátrat v jiných kulturách a seznámit děti třeba s indiánskými pohádkami. S takovými příběhy, které staví svá vyprávění na odvaze, samostatnosti a hrdinství jako ctnostech důležitých pro samostatný život.
Dávejte jim prostor a svobodu. Vhodným způsobem, jak budovat odvahu, je vystavovat potomky situacím, které budou muset sami řešit. Už jen rozhovor s cizími lidmi může být pro malé dítě velká výzva. Nechte své ratolesti hovořit s prodavači v obchodě, objednávat jídlo v restauraci nebo vyzvednout dopis na poště. Nedělejte běžné domácí úkony za dítě. Školák již může krájet chleba, zapínat sporák nebo koupat mladšího sourozence. Dovolte mu být součástí domácnosti a projevte důvěru v jeho schopnosti.
Neučte dítě, že svět je růžový. I selhání k životu patří. Může se stát, že kroužek není ideální, že školka mohla být hezčí, že v restauraci nemají zrovna oblíbené jídlo. Neskákejte, jak malý vyděrač píská, neříkejte, že když dostal špatnou známku, může za to učitelka. Strach z toho, že se něco nemusí povést, musí být přítomný a dětem neuškodí, ba naopak je posílí do budoucna.
Vše výše zmíněné by se dalo závěrem formulovat do jediné rady. Nemluvte v 1. osobě množného čísla, když hovoříte o svém dítěti: „My se vás trošku bojíme, až jsme se z toho pokakali, paní doktorko.“ Dítěti tím dáváte zcela nelogický signál o vašem nepravděpodobném mimosmyslovém propojení, a navíc se dost pravděpodobně dopouštíte lži.
