Přemýšleli jste někdy o tom, že nehledě na desetiletí, ve kterém jste se narodili, určitě jste ve škole zažili období, kdy bylo tzv. „in“ sbírat nějakou konkrétní věc?
Sdílej článek
Tak třeba moje babička sbírala známky a nebylo to jen tak. Nejvzácnější bylo, když na sobě neměly poštovní razítko (a byly tím pádem nepoužité), nebo když se sešly známky ze stejné kolekce. Moje maminka je pak se svými sourozenci sbírala také, ve škole už to ale takový hit nebyl a tím pádem ani zábava, že jo. Zachránila to až malá plastová udělátka na zavěšení závěsů, která se později postarala i o „boom“ Michala Davida a jeho songu „Céčka, sbírá céčka“. A už to jelo! Obyčejné, se třpytkami, fosforeskující, S, 3, B, D, E, §, nosit jako korále, nebo s nimi hrát čáru a získat další?! Pravidla směnného obchodu byla na světě.
Nu a úplně ve stejném duchu se nesly i moje přestávky, když jsme na základce sbírali samolepky. Nejvzácnější byly měnivé, sametové a velké obrázky barbín a princezen – samozřejmě. Dokonce pro ty účely vznikla speciální alba, odkud šly samolepky znovu přelepit kamkoliv jinam:
„Tuhle nevyměňuju… Tuhle už má zamluvenou Hanka… Tahle je moje oblíbená, za tu bys mi musel dát alespoň tři svoje samolepky… Koukejte, Klára má nové platíčko samolepek s mrkacíma očima!“
Pamatuji si, jak nám do našich kurzů hodilo vidle, když se k nám vrátila spolužačka, co žila nějaký čas s rodiči v zahraničí. Také měla album, ale úplně jiné! Bylo plné různých barevných dopisních papírů s obrázky, právě takové totiž směňovaly děti v kraji, odkud se vracela.
A kluci sbírali taky, ne že ne! Dokonce měli i své speciality. Od angličáků přes kartičky hokejistů po tzv. „hnusáky lepáky“.
Jaká „shromažďovyměňovací“ éra postihla vás? A jak řešíte dilema, zda dítěti věc (ne)koupit s vědomím toho, že tím ovlivňujete jeho třídní sociální status? Já se vždycky snažím mít na mysli, že vopravdovský přátelství se koupit ani vyměnit nedá – a to je pravda, která se na rozdíl od sbíracích trendů nemění.
