Vzpomínáte na nepříliš oblíbené jídlo, které jste jako děti museli jíst ve škole nebo ve školce? Nový díl humorných historek ze školky vás vmžiku přenese do minulosti a připomene i ty nejroztodivnější gurmánské zážitky z jídelny.
Sdílej článek
Děti si jakž takž posedaly ke stolečkům, přípravu příborů zvládly dobře, když je dnes jenom lžíce, a ani nikdo nic nerozbil. Nevídané. Rozléváme s Karolínou polévku. A že neuhádnete jakou… Ano, i ve dvacátém prvním století, kdy se v Číně nenarozeným dětem aplikuje antigen k AIDS, Musk posílá do vesmíru auto, existuje dvouterová flashka a stavějí se kilometrové mrakodrapy, my v ČR máme mlíkovou polívku.
Jelikož jsem hodný učitel, šetřím je a dávám jim sotva půlku toho co obvykle. I tak je to samozřejmě pro spoustu dětí zkouška ohněm. A my s Karolínou musíme být vzorem. Vždy zavřu oči, lžíci si nacpu až do krku, aby se náhodou jediná molekula toho pekelného lektvaru nedostala do kontaktu s chuťovými buňkami na jazyku, a takhle pokračuji, než mám prázdný talíř. Děti jsou na tom podobně. Jeden z principů, které jsme jim vtloukli do hlavy, je jíst, co je na stole, abychom měli sílu a tak. V tu chvíli jsme samozřejmě nepočítali s takovou apokalyptickou kombinací jako mlíková polívka a hrachová kaše.
Kdyby vařil Láďa Hruška (omlouvám se jeho fanouškům) a dal do kastrolu místo mlíka močůvku a místo soli písek, jak bývá jeho zvykem, výsledek by se tolik nelišil. „Ondjo, to byj aje hnuš,“ komentuje pokrm Románek. Já mu to samozřejmě nesmím oficiálně potvrdit, ale aspoň ho chválím, že se nepoblil. Nicméně ho ještě čeká ta hrachovka.
Po martýriu s polévkou přichází druhý chod, který také stojí za to. A abychom se nepletli, školková hrachová kaše není taková ta s klobásou, okurkou a tak, která je vlastně dobrá. Ne, tohle je vězeňská šlichta, vizuálně odpovídající Lománkovu bjátu, přičemž se předpokládá, že danou porci už předtím konzumovali dva jiní lidé a ani jednomu nesedla. Takže tak. „Ňam, ňam,“ pochutnává si Zdeněček. Ten snad nemá v pořádku nervová zakončení. U stolu panuje takový běžný ruch, protože nenutíme děti, aby nemluvily.
My dospělí přece u stolu taky nemlčíme, že ne? Samozřejmě nesmí být řev, ale s plnými pusami tohoto kulinářského skvostu to ani nejde. „Skoree golod, blin,“ rýpe se v tom Ruslan, jehož replika mluví za vše. A Románek co? Ano, nedal to. A s ním další tři děti, když to viděly a cítily. Nutno říct, že jejich produkce se od té kuchyňské moc neliší dokonce i ve vícesmyslovém srovnání. Miládka je rudá jako čerstvě spařená šunka, ale uklízí po dětech to, co zanechaly na stolečcích, a že toho není málo. Já jsem aplikoval stejnou metodu jako s polévkou, tedy cpát si to rovnou do krku. A Zdeněček? Ten si šel dvakrát přidat, to snad není pravda…
_tip_
