1
Že s dětmi ujdete 200 metrů bez problémů? Při návratu z procházky to nemusí být tak jednoduché, a už vůbec ne pro učitele mateřské školky. Přinášíme další díl humorných historek ze školky.
Sdílej článek
1
Po další miloučké půlhodince jsme v parku, který je od školky vzdálený závratných 237 metrů. Děti si odbíhají hrát na prolézačky a my s Karolínou vydýcháváme poslední hodinu, která nás oba stála týden života. A přichází čas filozofů. Přitočí se ke mně Davídek a povídá: „Ondlo, když ve tšídě hodně zatopíme a otevžeme okna, oteplí se venku?“ „Úplně neznatelně, ale jo.“ Davídek odchází spokojený. Další hlubokomyslnou rozpravu představuje Terezka. „Ondjo, džív jsme chodiji po čtyžech nohách, teď chodíme po dvou. To ža chvijku nebudeme mít po čem chodit.“ „Proti tejhle logice se nedá namítat nic,“ chválím ji. „Ondro, vieš koľko piv musí vypiť Východniar, aby mal v krvi jednu promile?“ ptá se mě šibalsky Ľubica. „Nevím,“ odpovídám pravdivě a tuším ňákou kulišárnu. „Dva dny nič!“ směje se holčička a my s Karolínou taky. „Ty vole, kam na to choděj?“ ptá se potajmu kolegyně. Jenom krčím rameny.
Je čas na návrat. Sám bych těch 237 metrů samozřejmě ušel za dvě a půl minuty, ale tady v praxi funguje relativita času v závislosti na zakřivení prostoru. Protože prostě není reálně možné, abychom byli tak pomalí. Když ještě malinko zpomalíme, začneme couvat… „Bjáto,“ povídá Románek. „Ano, je tu všude bláto.“ „Bjáto,“ opakuje. „Ano, máš botičky od bláta.“ „Bjáto!“ přitvrzuje s argumentací. „Jo tak,“ kapituluji. „Bláto na hřišti.“ „Jo,“ kření se vesele kluk, že jsem uhádl jeho šifru. Tomu stačí ke štěstí málo. „To vyřešíme ve školce, už tam míříme,“ říkám mu. Kýve na souhlas a v chůzi pokračuje zeširoka jako kovboj. Ten tam musí mít hnědejch rybiček…
A když už jsme u nich a dalších prasáren, tři děti se právě vyznamenaly. Davídek uhasil sám sebe, když se natáhl do louže. Ten si prostě nedá pokoj. Zdeněčka chytl amok, protože si všiml, že jak se mu ušpinily boty, už mu barevně neladí se šálou a čepicí. Jelikož nemáme nic na vyčištění, radím mu opačný postup, tedy aby si zasvinil šálu a čepici. Po počáteční skepsi přistupuje na moje řešení a je konec hysteráku. No a Dan… Ten je momentálně Leničky oblíbenec, protože spadnul do nadílky, kterou na chodníku nechal buď zmutovaný bernardýn, člověk nebo kůň. Nic menšího to být nemohlo. A jelikož je Dan extrémně nekoordinovaný a vůbec, rozmázl si to od krku ke kalhotám. „Cha, idiot!“ baví se dobře Ruslan. „Kim-ir-sen!“ přidává se Hongkong, který se vlastně jmenuje Taiwan, jak mě upozornila Karolína. Až přijdeme, bude mít uklízečka velkou radost. Až tak velkou, že začne zvažovat podání výpovědi.
_tip_
