Ze školky: Triumfální návrat

V půli cesty procházky, tedy po 118,5 metrech, potkáváme dvojici policistů – pochůzkářů. „Vy jste dvojčata?“ ptá se jich Tomášek, jedno z těch bystřejších dětí. „Ne, proč?“ usmívá se jeden z nich. Já už tuším, co asi bude následovat a pomalu se klidím pryč. „Že vás maminka dneska oblíkla stejně.“ Karolína schytává dvojici nepříjemných pohledů a já dělám, že k nim vůbec nepatřím, což s mým vizuálem není až takový problém.

S velkou slávou a velkým smradem jsme dorazili zpátky do šatny. Tam už čeká Miládka (ta uklízečka) a když vidí, co si vedeme dovnitř, propadá lehké panice. Ta přerůstá ve zmar, když zjišťujeme, že si Daliborek přinesl mrtvou myš, Lenička kilo a půl kamenů, které si narvala, kam to jenom šlo, a Mireček nějakým způsobem přitáhl poklici od pneumatiky, že prej jako štít. „Jak jsme si toho mohli nevšimnout?“ pokládá řečnickou otázku Karolína. Krčím rameny, ale úkol splněn. Zpátky ve školce je všech 25 dětí. Člověk se musí radovat z maličkostí, i když Miládka by podle jejího výrazu ve tváři asi nesouhlasila.

Odvracím se od šatny, kde Miládka hořekuje, běduje, nadává, tříská věcmi, kterými se třískat dá, a vůbec je šťastná za práci, kterou má. Já jsem si, jako správný příklad, odešel umýt ruce a vzápětí patroluji v umývárně, abych zajistil dodržování hygieny. Daliborka posílám znovu, protože jeho eskapáda s mrtvou myší nepochybně zanechala na rukou své stopy. Davídek se naopak mýt nemusí, ten už měl dneska tolik dočinění s všelijakou vodou, že se jeho kůže ušpiní nejdřív pozítří. Někdo by se mohl i třeba osprchovat, ale co, to vypere peřina. „Čistý,“ ukazuje mi Lenička ruce. „Čista,“ napodobuje ji Taiwan. Těžko říct, jestli myslel také na čistotu, nebo včera ve Večerce slyšel žádat tátu o tři sta korun. Jsou věci, na které nikdy nebudu mít odpověď.

_tip_