Bylo to takové to klasické ráno, které zná asi každá maminka. Máte vypravit dvě děti – jedno do školky, jedno do školy – a do toho se s manželem chystáte do práce, kde musíte být včas. Celá tato situace není zalitá sluncem, neradujete se z ptačího zpěvu ani neusrkáváte z oblíbeného hrníčku teplou kávu. Máte k tomu totiž dvě vřeštící děti.
Sdílej článek
Jednomu z nich se do školky rozhodně nechce, a odmítá se dokonce i obléct. A dává vám to patřičně najevo. Druhé s otráveným výrazem řeší nepodepsaný deníček, chybějící úkol a další drobnosti, které bylo možno řešit celé včerejší odpoledne. Do toho všeho vy, nenajezená, neumytá a ve stavu vyorané myši, a manžel, který se v této situaci vůbec nepočítá, protože si právě nachystal snídani a hodlá ji nerušeně konzumovat a listovat čerstvým tiskem.
Po dobré půlhodině, kdy máte pocit, že nejjednodušší by bylo všechny kolem prostě pokousat, stojíte u dveří s posledními zbytky fyzických i psychických sil a odcházíte z domu. Děti pošlete už ven, sejdete dva schody, které máte před vchodem, otáčíte se na manžela, který jde poslední, a nadechujete se, abyste mu připomněla, že nemá zapomenout vzít klíče od domu, když v té samé vteřině slyšíte, jak dveře cvakly. On by to nebyl takový problém, kdyby dveře byly z obou stran opatřeny klikou. Jenže tyto dveře mají na jedné straně kliku a na té druhé kouli. Manžel na vás vrhne pohled jako na retardovaného jedince a natáhne ruku, abyste mu podala klíče, které ovšem nemáte. Mezitím co se snažíte přesvědčit samu sebe, ať mu fyzicky neublížíte (i když víte, že by to mnohé vyřešilo), si vyměníte několik vět, které rozhodně nejsou publikovatelné, jelikož obsahují slova nevhodná i pro televizní stanice vysílající po desáté hodině večerní (a můžete si být jisti, že je vaši potomci ještě ten den přetlumočí ve školce a ve škole).
Nakonec tedy stojí čtyři skleslé postavičky před zavřenými dveřmi jako pozůstalí před hrobem a řeší jak z toho všeho ven… nebo tedy spíš jak dovnitř. Návrhů padlo opravdu hodně, přes rozbití okna, po otevření dveří mečem (to samozřejmě navrhovaly děti), ale náhle jsme si vzpomněli na malá dvířka za domem, která kdysi sloužila pro účely házení uhlí do místa, kde se skladovalo. Přeměřili jsme menší dítě pohledem a uznali, že by to šlo. Dítě sice chvíli protestovalo, ale to už jsme ho ládovali dvířky do domu. Poté nastalo něco, co znají mnozí z počítačových her – navigace dítěte setmělým sklepem. Jen místo klávesami jsme ho na dálku ovládali slovně.
Tenhle level jsme zvládli – dítě zanedlouho stálo za dveřmi a s úsměvem na rtu nám otevíralo. Jeho oblečení sice vypadalo, jako bychom ho týdny vláčeli za autem prérií, ale my jsme byli vítězoslavně opět uvnitř domu.
Některé příběhy končí smysluplnou myšlenkou, která příběh dozdobí jako ona proslulá třešnička na dortu. Zasluhoval by si ji tedy i tento příběh, ale myslím, že jediné, co z něj vyplývá, je to, že pokud se má něco pokazit, tak se to vždy určitě taky pokazí.
