Záchrana dětského života. Doslova

V Motole jsme zůstali 4 dny. Synka museli uspat a pomocí kamery a robůtka vytáhnout dýchací trubicí ven několik kusů voskovek, které mu vyřadily z provozu celou levou plíci. Kdybychom jeli až ráno, bylo by prý zle. Domýšlet to nebudu. Takhle zůstávám hluboce vděčná královně hysterek za její kvalitní výkon a lékařům a českému zdravotnictví za úžasnou péči a záchranu života mého dítěte.

Mohla bych se samozřejmě rozepsat třeba o přístupu některých sester na dětském ORL, které mají evidentně příliš mnoho neadekvátně placených služeb v měsíci, protože jejich práce je na první pohled i poslech bytostně otravuje. Nebo o sofistikovaném rozkládacím křesle na spaní pro doprovod dítěte, které smí být rozloženo pouze v noci, jenže jak naložit s tím, když dítě například operují o půlnoci a pak je v narkóze, takže rodič nemůže spát obavami a pak, když se dítě probere z narkózy a pláče bolestí, pochopitelně nemůže spát už vůbec, a když se pak dítě konečně uklidní, jsou potřebné zase nějaké další kontroly a vyšetření a pak to dítě zase nemůže přetažením usnout a pro změnu hrozně pláče, ale to už je ráno a pak konečně, po vizitě dítě sladce usne a rodič by se také rád někam uložil a osvěžil svých posledních 30 hodin aspoň několika momenty sladkého spánku, jenže ouha, není kde, protože křeslo smí být dle nařízení roztažené jen v noci?

Anebo bych mohla přihodit kapitolku o poledním uspávání v půjčeném kočárku, kdy jsme drncali přes práh na toaletu, tam a zase zpátky, tam a zase zpátky, protože jinde není kde, nesmí se opustit oddělení a na chodbě, uvnitř oddělení, se zase nesmí jezdit s kočárkem.

Anebo odstavec o rozhovorech s ostatními rodiči v dětském koutku ORL, o jejich bolavých příbězích, o dalších spolupacientech a jejich zkušenostech z nemocnice… Ale náš příběh o tom není.

Chci vám totiž vyprávět o tom, jak jsme v březnu nejeli na Kanáry. A toto byl jen začátek…