Závěrečný díl seriálu Jak mluvit s dětmi se zaměří na to, jak se liší mluva dětí, když mluví s rodiči a když mluví s vrstevníky. Jak mluví děti s rodičem a jak rodič s dítětem? Jaká témata pro konverzaci s malými dětmi jsou vhodná? To vše se dozvíte v dnešním článku.
Sdílej článek
Malé dítě od dospělého, a zejména od těch, co s ním žijí v jedné domácnosti, očekává, že mu bude rozumět všechno. A většinou to tak i bývá, že rodiče rozumí svým dětem vše, i když pro okolí to je často nesrozumitelná hatmatilka. Větu dítěte si totiž rodič snadno doplní, případně rozšíří anebo si obsah domyslí z kontextu. Takže když dítě rodičovi řekne větu: „Toník venku“, tak ví, že Toník byl dneska venku. Ale pro okolí by to mohlo i znamenat, že Toník si teprve ven hrát půjde, že Toník nakreslí obrázek, jak byl venku, že Toník potkal jiného Toníka venku apod.
Nedorozumění v komunikaci s malými dětmi
Ale i rodiče se mohou dostat do problémů, a to v případě, že špatně odhadnou sdělení, které dítě říká, a zopakují po něm slovo špatně. Dítě velmi dobře zná obsah svého sdělení a ve chvíli, kdy zopakujete něco jinak, může se začít vztekat a rozčilovat. Například když řekne dvouletá Anička slovo „pizena“, je dobré zopakovat slovo „princezna“, když řekne „tjaktoj“, očekává, že zopakujete správně slovo „traktor“, a třeba ještě větu rozšíříte o kontext: „Ano, vezmeš si dnes na hřiště svůj traktor“. Pokud ale například řekne „jiba“, vám v první chvíli nedojde, že jde o rybu, a zopakujete „jiba“, tak bude dítě velmi zklamané a mnohdy zklamání přejde ve výše zmiňovaný vztek. Když si po chvilce vzpomenete a řeknete: „Ano, v rybníce včera byla ryba“, tak dítě si stejně ještě nějaký čas pojede svou „jibu“, ale určitě se vztekat přestane, protože vidí, že vy víte, co myslí.
Témata s vrstevníky
Ve zhruba 2,5 letech si děti již dokážou pár minut hrát i společně, resp. vedle sebe a velmi dobře si při tom rozumí. Rozhovor vedou zpravidla ve chvíli, kdy jsou zaujaté nějakou společnou činností nebo když jsou alespoň ve velmi blízkém tělesném kontaktu. Ale pozor, nemusí se nutně na sebe vůbec dívat. Modelová situace: Anička (3 roky) a Pepíček (cca 2,5 roku) sedí vedle sebe na pískovišti. Pepíček udělá bábovičku, Anička ji udělá hned vedle. Pepíček řekne: „Pepíček bábovičku udělal“. Anička řekne: „Anička udělala bábovičku taky.“ Pepíček reaguje: „Bác bude“ a bouchne lopatičkou do bábovky. Anička odpoví: „Pepíček zlobí, nedělej.“
Obecně lze říct, že dětem ve vzájemné komunikaci hodně pomáhají i gesta, mimika a pohyb. Většina slov v druhém dítěti vyvolá nějakou reakci, jen podle své aktuální úrovně vyzrálosti upraví projev tak, aby si s druhým dítětem rozumělo.
Na co si dát pozor
Ve chvíli, kdy máte dvě děti, tak je dobré si pohlídat to, aby to starší nepřejímalo projev mladšího. Jde o to, že dítě ve věku kolem 4 let často rádo přizpůsobuje své vyjadřovací schopnosti mladšímu, například 2letému, sourozenci.
