Při poslední kontrole zaznělo něco, co jsem slyšet nechtěla: „Císař se kdyžtak plánuje na 38. týden, tak s tím předběžně počítejte!“ suše pronesla má ošetřující lékařka. Z ordinace jsem vyšla jako spráskaný pes. To snad ne! To neeee!
Sdílej článek
Co mám dělat? Cvičit? Svítit baterkou? Pouštět hudbu? Přesvědčovat miminko? Masáže? Fyzio? Akupunktura? Podstoupit pokus o mechanické přetočení v nemocnici pod vlivem narkotik? Ach ne. Děkuji, nechci!
Zklamaná a rozčarovaná touhle otravnou informací jsem se vydala na svůj zdravotní okruh a zadoufala, že mi chůze mysl projasní…
… a projasnila. Po dlouhé zadumané procházce jsem se vědomě rozhodla, že budu důvěřovat jak svému tělu, tak dítěti a jeho tělíčku. Fakt, že si mládě v děloze trůní jako vašnostpán, jednoduše přijmu. Protože:
1) jistě má nějaký důvod a
2) pokud to bude aspoň trochu možné, určitě se hlavou dolu otočí.
V uměle vykonstruovaném klidu mě podpořila i dula, která na mou hysterickou SOS litanii odepsala stručnou zprávou: I kdyby se neotočilo, tak u nás v porodnici se i KP nechává přirozeně rozjet. Stav se posuzuje kolem 5–7 cm a až úplně v nejzazším případě se přistupuje k akutní sekci. Takže je skutečně čas!
Takže nakonec jsem tuhle epizodní bitvu o zachování pohodového těhotenství vyhrála. Vše bude, jak má. Občas si zacvičím obrácené polohy. Když mám chuť a čas. Hodně s dětmi lezu po čtyřech a místo luxování zametám pěkně postaru. Čtu si s vyšpuleným zadkem, nehledě na skvělé účinky je tahle poloha totiž i hodně pohodlná. Možná zajdu na nějakou příslušnou terapii, když to vyplyne a naskytne se příležitost. Ale odmítám se polohou miminka stresovat…
A víte, jakou to má výhodu? Cítím jeho hlavičku pěkně pod rukou a můžu ho po ní hladit, takže pocitově mi je mnohem blíž. A o to bezpečněji cítím, že když to půjde, přece jen se ještě otočí…
