38. týden. Předporodní příprava uvědomělé a informované ženy 21. století, poctivé a zvyklé dělat všechno na minimálně 200 %, je poměrně solidní nálož. V podstatě by se dalo nedělat nic jiného, než se připravovat na porod.
Sdílej článek
Týden by se krásně složil z návštěv fyzioterapie, kontroly v porodnici, masáží (od kraniosakrálních po shiatsu), akupunktury, předporodního kurzu s dulou, nákupu zdravých potravin a přípravy dobře vyvážených jídel, které by obsahovaly všechno, co se pro dobu porodu a šestinedělí doporučuje, cvičení porodních poloh a jógy, každodenní svižné několikahodinové procházky na čerstvém vzduchu, večerní bylinkové napářky, cvičení s aniballem a v průběhu dne někam napasovat popíjení horkého maliníku, pojídání datlí, lněných semínek a pak také, v neposlední řadě, vášnivý sex nejméně jednou denně, který by milostné předehry vystavěl na perfektně osvojených technikách masáží hráze.
Jenže to se nedá stihnout, když máte doma dvě starší děti, co si dělají nároky na většinu vašeho dne a někdy i noci. (Nejspíš se to nedá stihnout ani bez dětí.) A tak neustále hazarduju s vlastním časem. Kolik minut si mohu dovolit vsadit na to nebo raději na ono, na co si našetřit vteřinky do budoucna a co už je skutečně investice přes čáru. Uhnala jsem si tím stresem hemeroidy, a to jsem ještě nerodila.
Mimoto mě významně vytáčí a vyčerpávají také více či méně potřebné formální i neformální nezbytnosti blížícího se termínu. A dotěrná, zcela nežádaná, rádoby starostlivá péče okolí. Od příbuzných, co se ozvou skutečně jen na Vánoce, nebo v době termínu, po sousedy, u kterých sotva vím, v kterém patře bydlí. Všechny ty dotazy, kontroly, plány, diagnózy, předsudky, útlaky, kompromisy, úplatky, nátlaky, nevyžádané rady a k tomu ještě nutno přičíst reálné bolesti a nepohodlné noci…
Někde se stala chyba, nevím přesně kde, ale místo těšení se na miminko a ladění se na porod jsem otrávená jako Sněhurka, jak mi pomohla nadefinovat má nejstarší dcera.
Pravděpodobně za to, jak nepružně předporodní období prožívám, může v podstatě nepřetržitá karanténa, do které nás postupně uvrhávají nejbližší přátelé. Dvakrát po sobě jsme se dostali do domácího vězení hned prvním kontaktem hned prvního dne na svobodě. Takže jsme víc jak měsíc doma, ač úplně zdraví, v jádru bytostně aktivního společenského života lační, navenek už apatičtí. Jak absurdní.
Venku šedivák, z postele mě nic kloudného netáhne. Cukroví máme napečeno na dva roky dopředu. Z bytu se pomalu stává muzeum homemade adventních výrobků, přičemž nazdobené větve a věnce už ale pomalu opadávají. Uklizené mám i prodlužovačky a mikro korálky, sklenice ve špajzu přerovnané hned několikrát, momentálně podle velikosti. Rozebrala jsem tisícové puzzle a zase je složila. Bloudíme po bytě, který je zároveň jakýmsi skanzenem – hmatatelný otisk torza rodiny násilně zavřené na několika desítkách metrů čtverečních bez venkovního výběhu: muž kvůli práci a covidu mimo město, ženě v devátém měsíci hrabe, děti bez řádu opouští poslední zbytky soudnosti.
Ale co už, všechno je jen období. I tahle nekonečná karanténa skončí. A pak budou vytoužené Vánoce a termín porodu. Vytouženého porodu.
