40. týden. Dokonce máme už i jména. Pro kluka i holku. Dokonce už máme i vybranou porodnici (a jednu záložní) a dulu (a jednu záložní) – i když zrovna tohle vyvolalo velký spor, jak vám později vylíčím. Dokonce už mám i všechno nachystané.
Sdílej článek
A dokonce…
… jsem se od svého manžela na samý závěr své těhotenské kariéry konečně dozvěděla ožehavé tajemství: u porodu být nechce. Radši by byl někde s kamarády a na narození třetího potomka si připil z dálky. Doslova řekl, že by přišel až k hotovému. Tak a je to venku.
V kontextu současnosti to může znít jako líný totalismus ignorantství. (Přítomnost otců u porodů začíná být stejně samozřejmá, jakože obouváme dvě boty a ne jednu.) Nebo zastaralý fragment mačismu. (Dítě ti udělám, pak se starej sama, jsi ženská!) Snažím se to vidět jinak. I když připouštím, že se mě jeho přiznání hluboce dotklo. V devátém měsíci, v termínovém týdnu, v čase nejsilnějšího hormonálního koktejlu, bych si vybrala raději květinky, masáže, líbačky, hlazení, na rukou nošení, společné očekávání, porod i vítání, a ne tvrdou realitu: nějak si poradíš, jsi přece žena a porodit umíš.
Ano, jsem. Poradím si. A porodím.
Respektuju jeho přání a snažím se pochopit jeho úhel pohledu. U porodů už párkrát byl. A bylo to pokaždé dost náročné. A pokaždé velmi dlouhé. Měl strach a téměř žádné možnosti a kompetence, jak skutečně pomoci. Byl bezradný a přitom statečný. Nečekaně vhozen do situace, na kterou zcela pochopitelně ani nemohl být připraven: smluvená asistentka nedorazila a já potřebovala opravdu velkou podporu a neustálou péči. A tak veškerá intenzita a naplnění potřeb rodící ženy během komplikovaného porodu padly na něj! Proto, po minulých časově neohraničených porodech, naprosto chápu, že tentokrát na sebe raději vezme roli chůvy starších dětí nebo otce z minulého století, co sedí vedle v pokoji a je poctivě prolíván kumpány.
Jsem ráda, že se přiznal. Náš vztah z upřímnost saje energii. Je potřebná k řešení neshod i k základnímu esenciálnímu propojení. Dokonce i z takhle nepříjemné upřímnosti profituje, i když je vyslovená příliš pozdě nebo absolutně nevhodně. Ale vyřčená je! Stává se stavebním materiálem, víme, na čem skutečně jsme. Kdybych ho požádala, ať se mnou při porodu je, protože bez něj to nedám, ani na vteřinu nezaváhá. Podpoří mě a stejně jako minule si odžije vedle své hekající manželky inkarnaci porodní asistentky a duly v jedné osobě a pauzu si nesměle dovolí nejdříve po 12 hodinách intenzivního svírání kosti křížové… Jenže já to bez něj dám.
