41. týden. Jsem jako na houpačce. No, houpačce… Spíš na monstrózní pouťové horské dráze!
Sdílej článek
Jeden den se laskavě, mírumilovně loučím, povídám miminku, že čas, kdy jsme spojení přes pupečník, je definitivně u konce a je třeba to odstřihnout. Tím sice skončí čas v děloze, ale začne čas v náručí. Nový čas! Velká změna! Jiná životní fáze, ale také krásná! Budeme propojení mazlením, doteky, kojením. A jo!
Jsem smutná, že je konec času pupečního. Bude se mi stýskat! Po tom vlnění, kopání a roztahování. Po tom neviditelném, niterném! Po zázraku, který mě fascinuje každým okamžikem, od dvou čárek až doteď… (Je to vůbec možné? Skutečně mám v břiše živé dítě? A skutečně jsme tam my všichni někdy byli?)
A další den jsem matka tyranosaurus! Ječím a křičím, dupu a cením zuby, nadávám a rozčiluju se, co tam to zpropadené dítě ještě dělá? Ať se okamžitě kouká narodit, nebo se vzteknu! Jsem v koncích. Zoufalá a bezradná. Už jsem bouchala i hlavou o zeď. Nervy pracují na plné obrátky. Rojí se pochybnosti, vnitřní bolesti, stará zranění vyplavávají na povrch, stres posiluje nervozitu, nervozita netrpělivost, netrpělivost vztek, vztek prudké reakce, prudké reakce rozhazují mé děti, ty se více hádají a ječí a kňourají a to je na pár facek, které jim ovšem nedávám, tak chodím křičet do koupelny. A pak si je udobřovat, protože se mého řevu bojí. Totální dno.
Jeden den jsem na vrcholu sil a rodila bych z fleku. Druhý den padám na držku, funím do schodů a nejradši bych se zahrabala. Mám chutě a nevím na co. Strašně ráda bych se něčím přejedla, přecpala se k prasknutí, ale trpím nechutenstvím a je mi špatně, jen si na jídlo vzpomenu. A tak dále. Centrifuga.
Sem tam se utěšuju tím, že mé víc jak devět měsíců dlouhé trápení s nevolnostmi každou chvilkou skončí. S nejvyšší pravděpodobností se mi pár dní po porodu chutě vrátí, nechutě odezní a s nimi i krkání, říhání, zvracení a pocit nespolknutého sousta. A nejspíš si zase pochutnám na milovaném vývaru a letních závitcích, ocením šťavnatost jablka a zeleninového salátu, dám si čaj s medem a pak se nebudu muset proklínat a ano! Naleju si dobrého vína. Třeba mě opět zaplaví euforie z chutí, z hodování, potěšení z nakupování a přípravy pokrmů pro mé blízké… A půjdu do sauny! A zaběhat si! A budu cvičit pozdrav slunci tak, jak to mám nejradši. Budu spát na břiše a nechám se masírovat tak silně, dokud nezčervenám. Se staršíma dětma připravíme akrobatickou sestavu, půjdeme lézt, běžkovat a v létě na kole dojedeme třeba… třeba až k moři, když se nám bude chtít. A při milování se nechám zalehnout.
Tyhle představy mě navnazují, pozvolna vábí zpět na práh normálního stavu, a tam pokorně čekám, až se dvířka otevřou… Zpívám si a těším se. Takže většinu času je to vlastně fajn, fajn, fajnový.
Jsem těhotná naposledy v životě. Téměř na tuty. Posledních pár chvil s bříškem. Ou. (A za pár týdnů si ten pocit obřího samovolně se pohybujícího pupku už zase nevybavím. Naštěstí jsem nelenila. Mám pádnou dokumentaci, a až na mě přijdou pochybnosti, zdali jsem opravdu kdy měla v břiše dítě, a nebude se mi tomu chtít uvěřit, přijde ke slovu neochvějný důkaz přišpendlený pěkně na očích, v místě centrálního rodinného dění – na lednici. Vzpomínáte? Je to tak. Focení skutečně proběhlo, hned dvakrát. Předsevzetí jsem naplnila. Až tak jsem dobrá.)
Těhotenství jsem si užila. Já myslím, že i muž. Ovšem starší děti především! Akorát se příšerně moc těší. Nesnesitelně moc. Až s tím prudí. „Mami, kdy už? Mami, už? Mámi, já už ale chci. Mami, už jedeš? Mami, mami! Mamímámí!“ „Mamimami“ je málo. Jsem ráda, že budou tři. Vlastně už jsou! Mamimamííímááámí! Už teď jsou skvělí parťáci. A ve třech budou tým. A my pětičlenná rodina. Završí to kluk? Nebo třetí princezna?
Poslední minuty tajemství a napjatého očekávání. Teď jde hlavně o to, zůstat ve svém středu. V klidu. Tak pojď, dítě! Těšíme se na tebe. Jsi očekáváno.
Ničeho se neboj, jsme v tom spolu, ani na chvíli tě neopustím.
A milujeme tě! Rodíš se do milující rodiny!
(Tahle epizoda měla ambici být poslední. Jenže…)
