Každý z nás v životě občas spadne na zadek a pro děti to platí dvojnásob. Mají neustálou potřebu objevovat svět a posouvat své limity. Děti zásadně nechodí po chodníku. Balancují na obrubníku, projdou se blátivou kaluží, a ještě při tom stihnou prozkoumat zrezivělý okap. Je normální se o své děti bát. Jak ale udržet naši starostlivost na uzdě a nebránit tak dítěti v rozletu?
Sdílej článek
Úžasná schopnost rodičů předvídat budoucnost
Když jsem byla malá, často jsem doma slýchávala, ať nechodím ven, že bude určitě pršet. V létě při dvaceti stupních jsem na sobě měla teplou mikinu, protože foukal vítr, jinak by mě čekalo těžké nachlazení.
Zažité vzory z našeho dětství v nás zůstávají minimálně do středního věku. Ještě dlouhou dobu poté, co opustíme rodné hnízdo, přemýšlíme jako naši rodiče. Žili jsme v těch dobře míněných radách a předpovědích katastrofických scénářů desítky let. Nemůžeme se pak divit, že i při výchově vlastních dětí stále narážíme na hluboce zakořeněné vzorce chování.
Učte děti překonávat překážky. Trénujte nezdary a pády
Pozorujte vaše dítě, vy sami ho nejlépe znáte a víte, co zvládne a co by mohlo naopak být už nad jeho síly. Pokud cítíte, že je sebevědomé a odvážné, nepotlačujte v něm tuto úžasnou vlastnost. Trénujte sebe i dítě ve zvládání jeho pádů a nezdarů. Zkoušejte to už od batolecího věku, kdy začíná lézt, sedat si nebo chodit kolem nábytku. Již v této fázi lze odhalit první náznaky povahy dítěte. Začne při sebemenším diskomfortu vyvádět, nebo se jen zašklebí a leze dál? Základem jste vy, rodiče. Překonejte se a snažte se hned nevyšilovat. Nedělejte z každé bolístky vědu. Pokud v něčem vaše dítě neuspěje, motivujte ho, aby se otřepalo a zkoušelo to dál. Sami jistě v hloubi duše cítíte, že tak je to správné.
Nechme děti být dětmi
Čím déle jsem matkou, tím více na svých dětech pozoruji, že potřebují svobodu. S odstupem času vidím, že když mé ustarané já (rozumějte tu malou poslušnou holčičku, která radši nešla ven, protože se přece hnala bouřka) dokážu ovládat, mé děti doslova překypují štěstím. Nikdy jsem neřešila, že se na výletě umažou. Nikdy jsem jim nebránila někam lézt nebo se houpat, pokud na to měli kuráž. A ano, občas je nechám spadnout na zadek. Díky tomu vědí, že se to dá přežít. Zadek chvíli bolí a pak bolet přestane. Děti musí při hraní zažívat neúspěch a bolest. Jedině tak se jednou naučí i ve skutečném a mnohem tvrdším světě dospělých překonávat překážky a uvědomovat si důsledky svých činů. Myslete na to pokaždé, když ze strachu a pochybností svým dětem zakážete vylézt na strom nebo skočit do bláta.
