1
Měli jsme s manželem všechno. Krásný byt, skvělou práci, kupu přátel a šílenou touhu posunout náš vztah dál. Tu chvíli, kdy jsme se rozhodli, že do toho praštíme, si pamatuji, jako by to bylo včera. Řekli jsme si u večeře, že chceme mimi a té noci jsme se milovali s větší vášní a razancí než kdy dřív. Byla jsem přesvědčená, že nám to vyjde hned napoprvé.
Sdílej článek
1
Jenže od té doby uplynul téměř rok.
První měsíc, tzv. měsíc nula, počítaje od našeho rozhodnutí počít, byl prostě skvostný. Cítila jsem se jak mladice, i když už mi bylo 30+. Milovali jsme se často, bez zábran a s úplně jinou energií než doposud. Zejména na manželovi bylo znát, že si roli opylovače nadmíru užívá. Příchod menstruace mě nepříjemně překvapil, ale tohle se přeci stává, nic nemusí vyjít napoprvé.
Druhý měsíc jsme se do toho opřeli s ještě větší chutí. To by tak hrálo, abych nedokázala otěhotnět! Velmi jsem se těšila a měla jsem chuť zavolat kamarádkám nebo napsat na sociální sítě: nechráníme se a těhotníme! Jenže jsem neotěhotněla, ani druhý měsíc.
Do třetice všeho dobrého, řekla jsem si, když odešla poslední kapka předešlé periody. Tentokrát jsem nehodlala ponechat nic náhodě. Rozhodla jsem se manželovu mužnou připravenost poňoukat nikoliv zkraje, ale zhruba uprostřed mého cyklu, protože tam se přeci nejlépe do jiného stavu přichází. Také mě napadlo, že má oblíbená poloha „na koně“ možná nebude nejpraktičtější a že se na příště k němu otočím zády. Manžel neprotestoval, ba naopak.
Čtvrtý měsíc už jsem začala být trošku nervózní. Rozhodla jsem se na manžela svoji tíhu nepřenášet, aby o sobe nezačal pochybovat a nezačal mi vadnout jako kvítí bez vody (zvláštně v těch důležitých okamžicích). Nicméně, když jsem v ložnici začala dělat jogínský cvik zvaný „svíčka“, tak trošku zpozorněl. Myslím, že právě tehdy i on pochopil, že začínáme mít problém. A náš problém se jen zvětšil s další krvavou skrvnou na kalhotkách.
Začala jsem svoji menstruaci nesnášet. Nikdy jsem ji nemilovala, ale naučila jsem se s ní celkem v pohodě žít. Nyní mi každý měsíc křížila plány. Pátý měsíc od rozhodnutí mít dítě se mi ještě začala vysmívat, protože se mi dost opozdila a já byla bytostně přesvědčená, že jsem těhotná. Nakoupila jsem si domů několik těhotenských testů, počkala si na chvíli, kdy budu mít doma klid, naplánovala jsem si, jak počůrám kousek papírku, zabalím ho do papíru balícího a obřadně předám svému muži. Jenže co s jednou čárkou, která se objevila?! Zahodit, brečet a zas a opět čekat, jestli přijde další menstruace, krvavá pečeť faktu, že nemůžu otěhotnět.
Snažila jsem se najít nějaké racionální východisko a vytyčila jsem si cíl: otěhotnět 6. měsíc, anebo zajít k lékaři a požádat o pomoc. Toto rozhodnutí mi pomohlo. Dávalo mi naději, že pokud selže postel, je tu pořád medicína. Triky a rady jako jogínské cviky, konzumace listovky, bylinné čaje a další podpůrné prostředky u nás neustále byly přítomny, ale stejně tak se do našeho vztahu začal vkrádat veliký stres. Pomalu ale jistě jsme s manželem začínali tušit, že nás ten sex nabaví tolik jako dříve a že se pomalu, ale jistě stává pouze prostředkem k dosažení našeho cíle, nikoliv k potěšení. Svůj orgasmus jsem dávno obětovala na oltář našeho projektu a soustředila se všemi prostředky pouze na ten partnerův. A soustředila jsem se na něj tak silně, že ho to jednou přestalo bavit. Byli jsem v krizi a cítila jsem, že to sami nezvládneme. Nad vodou mě držel termín objednání k mému gynekologovi.
_tip_
