Druhý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Náš nejmladší před pár dny oslavil rok. Do háje.
Už nemám miminko.
Už mám chodícího kluka jako buka, co se chechtá a žvatlá, kuká, brmbrmlá, brumlá, dělá fóry a show pro celou rodinu.
Je součástí, plnou, nedílnou, jakoby to tak bylo od nepaměti.
Je to prostě fajn týpek. Parťák.
Je všechno možné, miláček a mazlíček, ale už rozhodně není žádné miminko. Už nemám miminko. A další už mít nebudu.
Achich ouvej ouvej.
Přitom přesně touhle dobou před rokem jsem miminko měla. Úplně malinké a voňavé. Hebké, něžné, křehké, bezbranné. Přesně tahle doba před 12 měsíci sálala zázrakem, návratem domů z porodnice, seznamováním sourozenců a dalších rodinných členů, očucháváním a hledáním nového řádu. Byl to čas, kdy se pomalu a nezadržitelně rozbíhal koloběh života pětičlenné rodiny…
Na prvním roce života má zub času nejkonkrétnější podobu. Jasně definovanou tabulkovým vývojem, změnami viditelnými i hmatatelnými, patrnými někdy i z hodiny na hodinu. Před rokem růžový uzel velikosti předloktí, dneska běhající miničlověk se vším všudy, co si z linky sám podá lahvičku, když má žízeň. Nechápu.
