Patnáctý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Moje představa byla, že se vypíšu z toho, jak moc bych chtěla mít novorozence déle, než šest neděl. Jak je nádherné ťuťat a čichat čisté a úplně odevzdané stvoření, což vyplavuje koktejl těch nejněžnějších hormonů lásky a štěstí. Jenže je to tak strašně rychle pryč. (To je dobře. Roste. Vyvíjí se.)
Potom bych psala o období miminkování. Úsměvy, první reakce, vyhledávání kontaktu, hlasitý smích, zájem o svět venku, vyloupnutí. Jak neustále hledáte nové podněty, stimulujete, žasnete nad zázrakem. Houpete, nosíte, pečujete. Jenže je to tak rychle pryč. (To je dobře. Roste. Vyvíjí se.)
Dále by následovalo neoblíbené období temna. První nezadržitelné a nekontrolované pohyby po místnosti, vyhrabané květináče, vyházená šuplata a shozené police, prsty v zásuvkách, první příkrmy, pořádně plné plíny, bolavá bříška, poznámky: co, kdy a kde dítě snědlo, zavádění nového řádu (nejdříve oběd doma nebo přesun? Kde jídlo ohřejeme? Co zabalíme, když v cílovém místě není obchod? Co bude jíst dítě, když my ostatní půjdeme na oběd do restaurace?), nákupy vhodných potravin, zkoumání etiket, eliminační diety. Dítě se po všem se sápe, ale všechno ještě zdaleka nemůže, po každém jídle bordel zaručen. Praní nevypratelných skvrn, stírání kaší ze stropů, deratizování podlahy pod stolem, protože když nemáte psa, umýt to nejde, koště se opatlá, hadr to nepobere, nejhorší je rozvařená rýže. A to nemluvím o vytahování lega z krku, nosu, olizování vajglů, exkrementů a osahávání počuraných zdí a podělaných chodníků. Tak o tomhle období by se mi psát nechtělo, odbíhala bych od tématu, ale nakonec bych se vrátila a přiznala, že jsem vlastně strašně líná matka, která by nejraději jen kojila až do chvíle, než by si dítě samo sedlo ke stolu, řeklo, na co má chuť a v čistotě se příborem najedlo, a také nosila v čisťoučkém nosítku až do chvíle, než by dítě spořádaně chodilo po chodníku, udrželo si čisté oblečení a umyté ruce a do pusy strčilo jen věci určené ke zdravé konzumaci… Uaaaa! (Naštěstí, i tohle období je rychle pryč, i když ne tak rychle, jak bych si přála, ale vyvíjí se! Roste! Sláva!)
No a to už máme skoro rok života za námi… Pak přijdou první kroky, první žvatlání, první názory na oblečení, na stravu, na program, na kulturu, na politiku a čau. Máme tu hotové dítě, člověka, dospěláka. A to děťátko a miminko? Fotky, videa, vzpomínky. Slzičky dojetí a nekonečné: „Pamatuješ, jak…? Koukej tady! To už snad není ani pravda…“ Ano, není.
A jako červená Ariadnina nit by se rokem táhly nemoci, osypání, horečky, zvracení a průjmy, nehody, rozbitá kolena, čela, skřípnuté prsty, pak i horší věci (uf uf) a pak taky různorodé vztahy mezi sourozenci, které se vyvíjí a kroutí v nečekaných záhybech… Tak o tom všem bych psala, jenže jsem máma od tří dětí a na psaní bohužel nemám čas. Ale o to víc času mi zbývá na ty děti. Manžela. A taky na sebe!
Tak mi to odpusťte. A mějte se fajn!
Vše je jen období. A každý to má jinak.
Tak vařme z toho, co je v lednici. Ale jen tak na 70%.
Tak čau!
