První díl retrospektivního záznamu o strastech pětičlenné rodiny.
Sdílej článek
Musím přiznat, že eskapáda, kterou vám za chvíli detailně popíšu, už teď patří k našim majstrštykům, těm peprnějším. Takovým, které si za rámeček nedáte a přitom na ně nezapomenete.
Můj manžel a dvě starší děti právě přistáli na Kanárech. Jsou tam s mými dvěma kamarádkami a jejich dětmi. Je to nejnepravděpodobnější seskupení účastníků zájezdu všech dob. Můj muž má vyhřezlé dvě ploténky a až se vrátí, bude se diskutovat o operaci. Moje starší dcera bere čtvrtý den antibiotika na streptokokovou angínu a dcera kamarádky, jež včera pohřbila svého dlouho nemocného tatínka, třetí den antibiotika na spálu. A tihle všichni spolu pěkně odjeli. Ptáte se, co ještě se mohlo stát, že já, přestože jsem jet měla, jsem nejela, když ti všichni, které jsem výše popsala, i přes všechna úskalí, odletěli?
Ráda vám to povím, ale vezmu to zevrubně, ať se můžete naladit na stejnou notu a pocítit to, co cítím v tuto chvíli já. Ve chvíli, kdy se mi v telefonu hlásí první fotky z bělostných pláží, zatímco zadkem vytlačuju díru do domácího kanape.
Začátek výletu na Kanáry se datuje do loňského listopadu. Náš nejmladší potomek si ve chvíli bezstarostného hraní v dětském kolektivu nepozorovaně nastrouhal dvěma prvními zoubky do pusinky červenou voskovku. Jako králíček. Vše by dopadlo asi jinak, kdyby na něj naše prostřední, oděna v závoji večerního přetaženého divočení, prudce neskočila, on se nelekl a voskovku nevdechl… Ale ona skočila, on se lekl a červenou voskovku vdechl.
Já to neviděla. Seděla jsem zrovna zhroucená u kuchyňské linky a stěžovala si kamarádce, která se stavila na kus řeči, jak toho mám nad hlavu a jak jsem strašidelně unavená.
Situaci průhledem mezi pokoji zachytil můj muž. Jal se zrovna nalévat nám dámám po kalíšku chorvatské rakije. Láhev odhodil, až se zlatavý mok vychlístnul všude kolem, a za doprovodu našeho jednohlasého výkřiku: „Uááá, co děláš?“ mohutným lvím skokem v náruči dovalil profialovělého synka. Ten sípal a lapal po dechu a nemohl jej chytit. Instinktivně jsem ho otočila a začala do něj bušit hlava nehlava. „Vždyť on se dusí! Dýchej! No tak, dýchej, dělej! Slyšíš mě? Dýchej!“ Pamatuju si svá slova přesně. Když na to přijde, rodiče umí být neuvěřitelně pohotoví a svými údery a jadrností jít doslova k jádru pudla. (Můžeme polemizovat nad úrovní a formou mého projevu a mírou použitého fyzického násilí. Bylo dostatečně respektující? Neměla jsem dítě poprosit? Nebo mu návrh lépe vysvětlit, aby pochopil, co tím myslím a proč ho mlátím? Ach, ironie mě tolik uklidňuje.)
Chvíli se vzduchem bojoval, nakonec si své právo vymínil. Kašlal, prskal, ale nastartoval se. Dávivý zvuk se přeladil v burácivý řev, což jsem vyhodnotila jako dobré znamení a pohotově jej přestala mlátit. (Když dítě řve, dýchá, vybavila se mi začátečnická poučka.) Kašlal ještě několik minut, ošklivě a měnil u toho barvu do ruda, ale zdálo se, že bezprostřední ohrožení na životě je za námi…
… A tak mohl ke slovu přijít šok. Do teď stál v pozdadí, konsternovaně mi čučel přes rameno, umlčen nutností jednat. Ale hned jak jsme si s ostatními svědky vyměnily první strašidelně vystrašené pohledy, přihlásil se o své a rozklepal nám těla, hlasy, srdce. „Ježkovy voči, co to do háje bylo? Co se vlastně stalo? A hlavně jak?“
Nastalo šetření situace. Reflexe. Přemílání horem, dolem. Rekonstrukce. Získávání informací, zpovídání jednotlivých aktérů. Výčitky směrem k nepozornosti. Nekonečné ujišťování se, že už je vše v pořádku a nic se nestalo. Nic se nestalo. Nic se nestalo. Nic se nestalo. Tak uf! Návštěva se raději vypařila, muž šel koupat starší děti, uklidněn, že vše nakonec dobře dopadlo. Já jsem ale klidná nebyla vůbec…
