A taky byly Vánoce. Ale koho to zajímá, když jsou všichni nemocní? Čtěte sedmý díl deníku trojnásobné matky o strastech pětičlenné rodiny a jednom plánovaném odjezdu na dovolenou.
Sdílej článek
24.12. Štědrovečerní večeři přivezli kamarádi, ale ochutnal ji jen manžel. Jiní zachránci přivezli cukroví, zůstalo netknuté i přes Nový rok. Sousedka z baráku pomohla s úklidem, ale všem to byl fuk. Stromek jsme ozdobili nafutrovaní nurofeny, ale hned po výkonu jsme znaveně odpadli zpět do postelí, neschopni se z díla potěšit. Na Štedrý večer nám místo koled pípal teploměr, namísto šustění balícího papíru šplouchal lavůrek s octovou vodou a manžel si začal vést lékařský deník. Hlavní stan rozbil na šicím stroji: léky a podrobné zápisky. V hlavě neměl šanci udržet kdo, co a kolik, neb jeho polní nemocnice měla přeplněnou kapacitu, všechna lůžka obazena.
25.12. Antibiotika i léky proti horečce v lékárnách došly. Sháníme je na černém trhu po sousedských nabídkách. Naštěstí jsou Vánoce a všichni jsou k sobě laskaví.
26.12. Padám do beznadějné hrůzy. Mám oprávněný strach o děti. Co když jim je něco vážného? Radím se s kým můžu. Žádných nápomocných rad se mi ovšem nedostává. Jen zkusit být v klidu.
27.12. Obvolávám dětská oddělení i různé ordinace. Všude mě odbydou. Buď mají plno, nebo dovolenou. Někde to pro jistotu vůbec neberou. Jedna sestra z lítosti doporučí ubohé kapičky bez předpisu, co mají v každé lékárně i v téhle době nouze. Prásknu telefonem! Čert vem léky i lékárny! Za léky v lékarně, i neléky v bio obchůdkách, směsi v apatykách a bylinkářstvích a super zdravé potraviny v superobřích marketech jsme za poslední měsíc dali tři výplaty. Každé ráno každý z nás polyká pilule po hrstech. Každé poledne i každý večer taky. V mezičase se proléváme nálevy z cibule, obkládáme česnekem, tvarohem nebo čímkoli, co jsme se zrovna od někoho doslechli, že někdo říkal, že to někomu pomohlo, každý z nás jí bambilion tobolek a kvadrilion kapek milionkrát denně. Cpema to do sebe hlava nehlava horem spodem. Do toho vařím kurkumu se zázvorem, nakládám cibuli s česnekem, pijeme kuzu. Léčíme se babsky i chemicky, po staru, po novu, pitím i dietou, experimentujeme, klidně třeba odvar s pantoflí, cokoli, to je fuk. V bytě nám to páchne tím vším, a zároveň strachem o zdravý rozum k tomu. A přitom nic nepomáhá. Horečky máme dál.
30.12. Onemocněl i manžel. Povoláváme chůvu, není zbytí. Jezdíme po doktorech. Nikdo neví. Další a další recepty. Beznaděj. Zkoušíme všechno, všechno…
Všechno, všechno… A přitom pořád nic. A jednoho dne přišel můj táta s tím nejlepším úmyslem: „Už toho vašeho skomírání mám dost. Potřebujete moře! A hotovo. Jen co naberete sil, sbalíte děti a tradá k moři. Nic jiného už vás evidentně nespasí!“ Malátně kývu hlavou na souhlas a zase padám do mdlob.
