26.–28. týden. Břicho roste. Už si na špičky nevidím. Dítě uvnitř se koulí a tvoří vypoukliny. Občas se mi profil pupíku třese jako na vibračním přístroji, i když sedím v klidu a ani nedutám.
Sdílej článek
Někdy vyvalené obr břicho vypadá jako kosmický záběr Země, konkrétně přesýpání saharských dun. Zírám na panděro jako puk. Nechápu, kde se vzalo a snažím se identifikovat, kterými částmi miminkovského těla a jakými konkrétními pohyby vzniká tak mohutné břichotřesení. Do očí bijící rotyka. Ani tlustý svetr ji nepohltí, vlna se vozí na břiše sem a tam. Tahle fáze těhotenství je vskutku výrazně nepřehlédnutelná.
Mění se mé přirozené pohyby; chodím jinak, skláním se jinak, dýchám jinak. Funím, když si oblékám ponožky. Nechám si podat pomocnou ruku, když vstávám z postele. Ocením, když se děti obují samy a já nemám šněrovací boty. Vískám radostí, když jdou drobky vyluxovat a nemusím vytahovat smetáček a lopatku nebo hadr. Hodně chodím, ale jakmile se rozejdu, nechce se mi zastavovat. Přibrala jsem jen 5 kg, přesto se valím jako buldozer, s rukama založenýma na pupku. Nikdy totiž nevíte, kde čekají nástrahy! Jeden špatný výpočet při průchodu futer může být nepříjemně kontaktní, až to bolí. Nehledě na to, že existují i užší prostory, než jsou standardní dveře.
Malé, ani ne dvoukilové človíče si říká o hlazení. Touží po komunikaci. Břicha se vědomě i nevědomě permanentně dotýkám a vedu s ním tichou i hlasitou konverzaci. Někteří spoluobčané mě častují soucitnými pohledy, když pochoduju Stromovkou, a zasněně vykládám cosi neviditelnému komusi. Můj společník možná zatím je neviditelný, ale za to hodně nahmatatelný. Zevnitř i zvenku. A je málo chvil, kdy zapomenu, že je se mnou, takže se mu věnuju, jak to jde. Starší děti se mnou nechávají inspirovat: pupek mazlí a tetelí se blahem, když pohyby nejmladšího sourozence zachytí. Na rozdíl ode mě ho můžou i pusinkovat. Já si na první pusinky ještě chvilku počkám. Šeptají mu tajnosti. Zpíváme mu. Už dostalo i dopis. O tom, že svět je krásný a že se na něj těšíme, tak ať už se narodí…
Jméno stále nemáme, nemám ani výbavu, jen se mi začínají kupit nekoordinované nabídky: Chceš hrazdičku? Chceš houpačku? Chceš košík? Chceš košík? A chceš třeba košík? Těch se mi sešlo několik, ale nejen jich. Ach, kdybych si tak dokázala vzpomenout, co miminko vlastně doopravdy potřebuje. Vybavuje se mi jen, kolikrát jsem si nahlas říkala natolik jasně, abych to už nikdy nezapomněla: „Tohle je sice pěkné, ale k ničemu! Hodilo by se mi spíš víc toho a především toho!“ Jenže čeho? Samozřejmě že si nevzpomenu. Opakuju si zatím aspoň mateřskou hantýrku. Rozdíl mezi dupačkami, overalem a bodýčkem. A k čemu jsou tyhle gumičky? Jak se skládají pleny? Na co je tenhle cvoček? Odpovědi vzal čas. Zůstaly fotky, videa, plná alba a dojemné vzpomínky, díkybohu. A mě nezbyde než potřetí objevovat Ameriku.
