Venku za okny je sychravo, a než se člověk naděje, slunce už je zase v nedohlednu. Dny jsou krátké, večery naopak dlouhé. Zimní období a čekání na jaro se někdy táhne jako těsto štrúdlu. Umí být moc krásné, ale my ty šťastné chvíle v kapsách kabátů přes zmuchlané kapesníky a rukavice těžko hledáme. Na ramenou se nám potichoučku polehoučku usazuje splín.
Sdílej článek
Naši předci, prabáby a pradědové, takové dny také zažívali. Měli to však v něčem ještě těžší než my. Neměli možnost šmátrat chvíli po zdi, pak cvaknout vypínačem a počkat, než se žárovky lustru s chvěním rozzáří jasným světlem. Nemohli se po příchodu domů nalepit na radiátor a počkat, než se do zmrzlých končetin zase nalije teplo. Za šálkem horkého čaje se skrývala spousta práce. Přesto se nám může zdát, že toto období uměli snášet lépe než my dnes.
Za chladných a temných večerů se dříve držívala „černá hodinka“. Jako malou mě to slovní spojení neuvěřitelně fascinovalo a přitahovalo. Cítila jsem za ním jakési tajemno, trochu strašidelno, ale zároveň i hrozně příjemno. Dříve bylo smyslem černé hodinky ušetřit za svícení. Celá rodina – mladí, staří, děti, sousedi – se sešli v jedné světnici a dělali… vlastně nic moc zvláštního. Prostě spolu byli. Povídali si, vyprávěli si, strašili se, smáli se, zpívali si, mluvili spolu o tom, jaký měli dnes den. A naslouchali si. Když k nim zabloudil pocestný, pozvali ho k sobě ke stolu a s napětím sledovali jeho rty a příběh, který na nich ožíval.
Občas přemýšlím, jestli tohle ještě umíme. Prostě spolu jen tak být a nic nedělat. Co myslíte?
Zkusme to dnes večer. Uvařme si kakao, čaj, masalu, zapalme si v kuchyni svíčku, roztopme v kamnech, sezvěme celou rodinu k jednomu stolu a pak… uvidíme, co se bude dít! Deskovky to když tak jistí.
