Devátý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
A tohle je, prosím pěkně, skutečně zásadní kapitola. Řekněme objev minulého roku. Buďte, prosím, patřičně napjatí, připravte girlandy a bouchněme šampus. A přestože zatím žádné tetování nemám, tohle si vytetovat nechám. Hluboko do srdce a do každé buňky.
Když jsem se v průběhu popisovaného roku zhroutila, upadla a zase vstala a zase upadla a dlouho nevstávala, došlo mi, že něco tady nehraje. Něco zkrátka není v rovnováze. To něco jsem já a moje stoprocentní nároky. Chci po sobě moc. Chtěla bych být dokonalá.
(Touha po dokonalosti mě dohnala přes kolečka doktorů na terapii. Dokonce i na čarodějnické sezení. Tonoucí se…)
A když do sebe všechna kolečka zase pěkně zaklapla, jedno se vklínilo v druhé a společně se roztočila novým dechem života, otevřel se prostor pro to, abych konečně pochopila, co jsou dva stavební pilíře mého života. O jednom mi řekla šamanka už před několika lety, ale já to uslyšela až teď. Tenkrát mi rada přišla moc banální, málo duchaplná, moudrá, moc přízemní a o druhém se zmínila kamarádka jen tak mezi řečí.
A přitom je to prosté. Jasná facka. ČUM!
Všechno, co potřebuješ dávno máš, a proto VAŘ Z TOHO, CO MÁŠ V LEDNICI! Hustý, co? A druhý pilíř: DĚLEJ VŠECHNO JEN NA 70%, VÍC JE MOC.
Úleva, ne?
Bum. Prásk. Amen.
A je to. Je na čase připustit si fakt, že 70% je maximum každodenního výkonu. A každou chvíli létat na nákupy shánět, co zrovna není, nebo chtít žít exotiku v lednu a lyžovačku v červenci a pak se trápit vším tím, co není a být by mohlo, když přitom domácí lednice praská ve švech a její obsah není nekvalitní, ba naopak, je jednoduše dementní.
Přesto stále cítím velikou neochotu slevit ze svých ideálů, podělit se s realitou o upřímnost, udělat krok ke kompromisu. Ovšem, abych dokázala ochránit své nové já, dopřát mu prostor pro stabilitu a trvalou udržitelnost tak, abych někdy v budoucnu dokázala uhasit požár vyhoření, je na čase udělat pár systémových změn v každodenním životě. Změn, které obejmou každý nádech i výdech, přestože mi nejsou po chuti. Jsem si jistá, že to ocení nejen moje tělo, duše a nové já (možná dokonce i staré já v jiném vesmíru), ale především můj muž. A naše děti. A podle všeho je na čase. Je přesně za pět dvanáct.
