První díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Rok života… Co to je?
Prosvištěl kolem jak krajina za okny rychlovlaku.
Problikl mi před očima jako střípky protančené noci.
Časové jednotky z nás mají srandu. S oblibou zrychlují to, co je rychlé až moc a vlečou se tam, kde bychom si tolik přáli popoběhnout. Charakter malých potvůrek je jeden z nejnepochopitelnějších jevů, které ani kvantová fyzika nedokáže tak úplně přesvědčivě vysvětlit. Dělají si z nás prostě šprťouchlata. Natahují se a smrskávají naším přáním a potřebám navzdory. A když od určitého věku kroutíme hlavou nad tím, jak ten čas letí čím dál rychleji, pobaveně se chichotají a mnou si pařátky: „Jen počkej, to ještě něco uvidíš, tohle je jen začátek, kámo, za chvíli Ti bude pade. Šede. Sedmde. Za chvíli tu nebudeš. Ani nemrkneš.“
Pokorně přiznávám svou bezmoc. Kapituluju. Času připisuju absolutní moc a nadvládu. Během pozemského života jsme malí páni. Čas nezastavím.
Jenže…
Ať kapituluju horem dolem a sebeupřímněji, zůstávám v totálním šoku. Já to prostě nechápu! Další rok je fuč? Jo. Je. Dočista fuč. Pryč. PA! Vyfičel tak rychle, až to hezké není. Zůstal závan a hromada fotek připravených k nalepení do rodinného alba. Nejrychlejší rok, co jsem kdy zažila. Dřív jsem měla čas psát, koukat i okounět, klábosit, najíst se, vyprázdnit se, sportovat. Teď už ne. Nestěžuju si. Je to prima. Je to jen období. Hodně intenzivní období. A strašně, strašně rychlé. Díky za něj, se vším všudy.
Ale rozhodně musím ven s celou pravdou: byl to rok skrz na skrz příšerně náročný.
