Desátý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Všechno souvisí se vším, víme? Víme. A tak myslím, že i kvalita mého manželství se odvíjí od vztahu sama k sobě.
Despekt, opovržení, vyčpělost, mlčení, ticho v mém vnitřním světě, to vše po čase vneslo despekt, opovržení, vyčpělost, mlčení a ticho do partnerství. Zrcadlení.
Manželství je pro mě něco pevného, sladkého, něžného, důvěrného, hřejivého. Ale také si umíme ublížit, tnout do živého a naštvat se. Vzájemně si nabízíme prostor pro osobní růst. Mám štěstí. Můj muž neustále roste (a nemyslím teď v pase), čímž se v něm zvětšuje i prostor pro mě. Ten za normálních okolností obývám, kultivuji, pečuji o něj s láskou. Platí to samozřejmě i obráceně.
Bohužel, když jsem se sama sobě ztratila, přestala jsem si svého místa být vědoma a zároveň chaos, který vypukl po narození třetího dítěte, zaplavil můj vnitřní svět natolik zběsile, že se ve mně po mém muži slehla zem. Zůstal v mých očích jen jako robot na vydělávání peněz, donášku nákupů. Plnič mých uštěkaných příkazů. Trvalo několik měsíců, než mi došlo, na jak nebezpečném útesu balancujeme. Než jsem uviděla v těkavém, všudypřítomném smutku převlečený stesk. Stesk po blízkosti. Díru po blízkém partnerovi. Absenci manželské lásky v hlubinném světě. Chyběl mi, i když byl pořád vedle. Chyběl mi, i když spal ve stejné posteli. Chyběl mi, protože jsem ho ze sebe, pro intenzitu všech dalších rodinných témat, prostě vyšoupla.
_tip_
Naštěstí mi to jednoho krásného dne došlo. Stála jsem u linky a vymývala hadr. Aby nános odešel, je třeba tak akorát silného proudu čisté vody! Odplaví nepotřebné, obnaží očištěné! To je přesně to ono! Potřebuju pustit proud energie přímo tam, kde je špína nejšpinavější!
A tak jsem se nakopla a obrátila pozornost dovnitř, abych uviděla spoušť v celé její ohavné šíři a mohla ji pročistit. A jak se začaly usazeniny a kal ředit, pomalu se rozplývala sedlina a uvolnilo se, co právem náleželo mému muži. Mohla jsem mu zpět nabídnout svou pozornost a péči. A také opatrně zjistit, zda-li u něj vůbec pro mě ještě zůstalo místo…
Zůstalo. Naštěstí. Dokonce mě podpořil s trpělivostí sobě vlastní: „Jasně, jsem rád, že si v sobě děláš pořádek, však už bylo na čase, máš to tak za pět dvanáct…“
Díkybohu, že mi to došlo. Miluju ho, ač jsem na to na chvíli zapomněla. Když se vám po dvou dcerách do třetice narodí synek, je k tomu všemu chaosu jednoduché spadnout do falešného klamu, propadnou kouzlu mimina a zapomenout na partnera. (Starší děti se odbýt nenechají, díkybohu!) Sice má pindíka, ale je to jen syn! Není to partner! Ani mazlíček napořád! Partner stojí vedle a při troše štěstí čeká, až vás neovladatelné zamilování do mimina přejde. Kéž se každý dočká návratu…
Mimino pomazlit, ale pak se otočit k manželovi. Mimino nakrmit, ale nezapomenut se zeptat, zda nemá hlad také partner. Mimino odložit do postýlky a zeptat se, jaký měl muž den. Starší děti občas poslat k babičkám nebo kamarádům a být jen pro něj. S vděkem přijímat jeho kostrbatou péči, i když se zdá nepřiměřeně chabá. Nezavřít uši před jeho tématy, udržet si zájem i po vlekoucích se hodinách monotónnosti, zůstat přitažlivá. Jasně! Musí to být oboustranné. A po letech vztahu vědomé. Péče a zájem jeden o druhého se sám neudělá. V rodinném kolosu si čas pro nás, pro ženu a muže, milenku a milence, partnera a partnerku, musíme bránit a bojovat za něj, paradoxně ve jménu celé rodiny.
Došlo mi to za pět dvanáct. Ale naštěstí došlo!
