Čtvrtý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Pozor, pozor! Na vědomost se dává, že se kamsi ztratilo já trojnásobné matky, dříve poměrně dost výkonné a pracovité umělkyně, která ráda sportovala, cestovala, četla, psala, pařila, trávila čas s kamarády a milovala spontánní, bláznivé (často nebezpečné) nápady. Po onom já se slehla zem a doposud o něm zatím nikdo neslyšel. Kdybyste ho náhodou někde spatřili, ozvěte se mi, prosím. Dost netrpělivě ho vyhlížím. Chybí mi. Děkuji!
Často se po něm ptají i jiní lidé: „A co vůbec tvoje kariéra? Děláš teď něco?Pořád hodně cestuješ?“ Ale protože jsem své zatoulané já zatím nikde nezahlédla, nemůžu odpovědět jinak než: „Ne, nedělám momentálně skoro nic. Ani moc nepracuju. Ani moc necestujeme. Maximálně tak na chatu.“
A pak to najednou přijde. Odněkud zdáli, z jiného vesmíru, se ozve tenký výsměšný hlásek: „Chichichi!“ Má mou dikci i barvu! Koukám jako puk! Právě sjíždí velikou vlnu na surfu s partou kámošů a dlouhé vlasy bez šedin mu vlají přes obličej bez vrásek, vidím blýskavý úsměv, než se přes něj převalí vlna a odfičí. Mně zaleje vlna taky. Ale závisti. Oooo! To jsem byla já! Ta postava! Ta svoboda! Ten pohyb! Ti cool lidé okolo! Bože! Pak polknu, otřu z čela pot, o kterém jsem se až do poslední chvíle domnívala, že je mořská tříšť, utřu další zadek a konečně mi docvakne, že ten free hlásek už není můj. Už se mnou mnoho společného nemá. A dále je nad mraky jasné, že mé milé bývalé já vůbec nemá v plánu se vracet, když vidí, co se tady děje. (Vždyť ono dítě vůbec nechtělo! Natožpak dvě. Notabene tři.)
A víte co? Tak ať si trhne! Na jeho návrat tu beztak nikdo není zvědavý, ještě by nás ty jeho avantýry stály spoustu peněz! Na jeho projekty nemáme prostor ani náladu, tak jen ať si trajdá. Já půjdu radši uvařit večeři, to je aspoň k něčemu. Ještě ho zaslechnu zapištět: „A kdo teda teď jsi? Co celé dny děláš? Tě naplňuje utírat zadky a umývat opatlaný nábytek? Podívej se na sebe! Dřív bys nad svou současnou existencí otáčela oči v sloup! Za mlada jsi říkala: Tak takhle to já nikdy dělat nebudu! Takhle nebudu nikdy vypadat…! A teď? Pche!“
Díky Bohu si to neberu osobně. Mnohaletá těhotenství a kojení v kuse ze mě vygenerovala (či vydegenerovala, chcete-li) jakousi lidskou odrůdu prvoka. Kromě ztráty vlastní identity se projevuje také vysokou mírou asociality.
- Nevadí mi kojit na veřejnosti a občas dokonce s odhaleným ňadrem chytám starší děti, aby třeba neskočily pod auto.
- Přestala jsem si všímat stavu svého oblečení, fleky, bryndy a pokecandy s přehledem ignoruju. Elegantní boty jsem už dávno vyměnila za „ty jedny“, ve kterých můžu všechno: rychle se nazují a nevadí mi, že po nich bez přestání někdo šlape, zatímco já v zimě v létě šlapu v nich.
- Přehnanou intenzitu hlasitosti projevu mě a mých dětí ve veřejném prostoru dokážu se samozřejmostí odfiltrovat. O domácnosti nemluvě. Pohledy sousedů dávno nevnímám.
- Absolutně jsem přišla o schopnost se seznámit. Naopak jsem nabyla zcela nepraktické dovednosti nevhodně navázat kontakt s nežádoucími cizími lidmi na zcela nevhodných místech ve zcela nevhodném čase.
- Disponuju přílišnou otevřeností tam, kde se nehodí, zdrcujícími odpověďmi přímo na tělo, aniž bych byla tázána, asertivní výbušností až hysterií v případech, které vyžadují klid, vykazuju vděčnost tam, kde není třeba a zapomenu poděkovat tam, kde by to bylo patřičné… A tak dále.
Ale protože torzo, které zůstalo po zatoulaném já, tedy zatím neznámá identita s asociálními prvky, zatím nejsem já, zůstávám i pod palbou trapasů úplně v pohodě. Až se na chvíli zastavím v kolosálním koloběhu pětičlenné rodiny, zkusím se se sebou setkat, případně dokonce sblížit, a připíšu kapitolu Mé nové já.
(Doufám, že v sobě poznám nějakou prima babu. Nerada bych se vybarvila jako nesnesitelná bréca. Ale kdo ví.)
