Občas si říkám, že někdo tam nahoře si musí každý den přesně vybírat a určovat osoby, na kterých zkouší, co jejich nervy v ten den vydrží.
Sdílej článek
Můj vyvolený den bylo asi pondělí, poslední prázdninový den. Vzhledem k menšímu operačnímu zákroku, který jsem absolvovala před třemi dny, mi zrovna ten den nebylo hej. Ráno jsem se probudila v půl páté, šla pomalu ale jistě vyvenčit psa a usedla k počítači. Vlastně takové normální ráno jako většina dalších. Až na to, že bych normálně sedla doma na cyklotrenažer a ujela tak 30 km. Při tom bych zdolala pár stránek v knížce a bylo by mi hej. Dneska a dalších 90 dní to bude ale ráno bez cyklotrenažeru. Pro sportovního maniaka trošku smutné ráno.
Usedám tedy k počítači, zapínám a objevuje se oznámení „Váš počítač není připojen k internetu“. Že by mělo UPC zase výpadek? No dobře, připojím se přes hotspot. „Dobrý den, u čísla xx jste vyčerpali 80% datového objemu…“. Hmm, tak dneska ráno toho asi moc neudělám. Vypínám počítač, opětně ulehám a zkouším usnout.
„Mamí…,“ ozve se z druhého pokoje. A je to tady – podařilo se mi přeci jen ještě na chvilku usnout. Je půl sedmé a můj živý budíček v podobě dcery funguje na minutu přesně. Tak tedy vstáváme již ofiko. Připravím snídani, nachystám věci na příměstský tábor a vyrážíme směr taneční škola v Libni. Míříme na druhou stranu Prahy, a protože tachometr v autě ukazuje dojezd už jen 30 km, zajedu k nejbližší benzínce. Beru plnou a chystám se jít zaplatit. Kabelka je ale nějak prázdná. Sice je super velká a má spousty kapes a kapsiček, ale v žádné z nich nevidím peněženku. Že já ji nechala doma, nebo jsem jí někde včera cestou vytratila? Ve snaze nepanikařit se nakonec ptám dcerky: „Ani, půjdeš se mnou za paní pokladní? Nechala jsem asi doma peněženku a musíme ji poprosit, jestli bychom si nemohli domů pro ni dojít a vrátit se zaplatit.
Paní pokladní volá svou nadřízenou. Ta si nás prohlédne od hlavy k patě a prohlásí: „Vy máte to bílý auto? A budete pak platit hotově? Tak já vám to odblokuju a přijeďte to pak zaplatit…“. To, že nás nechají odjet autem bez placení jsem nečekala. Spíš jsem počítala, že půjdeme pro peníze pěšky. Absolvujeme kolečko benzinka – domov – benzinka a platíme. „Mami, víš co nechápu? Vždyť všichni zloději se přeci snaží vypadat důvěryhodně. Proč zrovna tobě ta paní věřila, že se vrátíme a zaplatíme, to nechápu. Máš na sobě vytahaný tričko, který už dávno vyšlo z módy a ani sis ráno neudělala make-up.“.
S plnou nádrží jsme s půlhodinovým zpožděním dojeli do taneční školy. Beru za kliku, ale zamčeno! Na dveřích čtu, že tábor se koná od úterý do pátku. A dneska je pondělí. Omlouvám se dceři, a když už jsme poblíž naší zahrádky, rozhodneme se tam na chvilku zastavit. Jenže o chvilku později zjišťuji, že jsem doma nechala klíče!? Naštěstí máme vychytávku, jak se tam dostat i bez klíčů, což znamená prolézt takovou menší dírou v plotě. Tři dny po operaci břicha to ve skutečnosti znamená prolézt otvorem v plotě s křečí ve tváři, ale daly jsme to. Usedáme na lavičku, a tak trošku si obě oddechneme.
Dcerka bere do ruky mobil. „Mami, to musím zavolat babičce do Brna. Říkala mi, že po narkóze člověku odumírají mozkové buňky. A měla fakt pravdu. Musím se jí ale zeptat, co bys měla dělat, aby ti zase nějaké narostly. Protože jestli to takhle půjde dál, tak budu muset myslet na všechno já sama a to nedám. Musím se ráno učesat, nalíčit, jít do školy. A to fakt nedám, mami. To snad chápeš?“?.
_tip_
