Snažím se na datum nemyslet. Neříkat si každé ráno: „Za 10, 9, 5…, za 2 dny, zítra tam jdu!“ Zabavit se, odvést pozornost jinam, uklidňovat se, pozitivně se motivovat. Zběžně si projdu krajní varianty, co všechno se můžu na testu dozvědět, co nejhoršího mi můžou odhalit. Má fantazie dokáže zajít velmi daleko, nechci se o tom ani s nikým bavit. Odmala mám strach z nečekaných zpráv. Z ran z čistého nebe. Z přetnutí, přeražení, z nenávratných změn a zvratů. Z konců.
Sdílej článek
Neustále se učím, že konec je počátek, že život je cyklus, že období jsou spirály a nádech bez výdechu není životadárným dechem.
Nakonec se někde v hloubi uklidním, připravená přijmout to, co je, a tuším, že je vše v pořádku. Ale celkově zůstávám vyklepaná jako ratlík. Srdce tluče, ruce vlhké jak z pralesa, nohy po maratonu a hrůzou zvracím stylem jako o dva měsíce zpátky.
Sedím v čekárně. Prázdná chodba, zrekonstruovaná, pár barevných bobanů na sezení, hromada letáků s nabídkou nadstandardních služeb. Přemítám, kdo zaplatí tak nehoráznou sumu peněz za speciální snímky strašidelně vyhlížejících miminek v podivuhodných oranžových odstínech, miminek vytažených ze soukromí dělohy.
Napínají mě. Už čekám víc jak 25 minut. Ve svých představách jsem nepočítala s tím, že budu o tolik minut déle nevědět. Přesně jsem svou trpělivost načasovala jako bombu. Tikám, oddaluju výbuch. Zakazuju si jít potřetí na toaletu a myslet si, že se mi chce, protože racionálně vím, že opravdu nechce. Čas obelhávám koncentrací jinam, do prázdna, do bezčasí, kamkoli než na tu chvíli a na to místo.
Konečně mě volá hlas zastřený respirátorem a vítá mě lékařka s tváří zpola zahalenou. Neznám ji, skoro ji ani nevidím a přes zakrytá ústa i sotva rozumím. Přitom intenzivně zatoužím znát ji dobře, skočit jí kolem krku a říct, že se bojím, že mám strach, že se ve mně všechno svírá.
„Položte se na lůžko a vyhrňte si tu košili, výsledky krve vám řeknu až na závěr,“ slyším odměřený pokyn, místo sladkého špitnutí: „Vy máte strach, viďte, nebojte se ničeho! Společně se teď na to podíváme a krev vám vyšla velmi dobře!“
Složím se na sterilně ustlané lehátko, propadám se do nekonečných hloubek strachu. Závrať jako na centrifuze. Tak, teď to přijde. Buď anebo. A nebo taky něco napůl… Puf! A už mám na břiše gelové ostrůvky, nádech, výdech a po kůži na mírně vyklenutém pupíku se mi rozletí ten pištící segway. My to neslyšíme, ale děti v děloze to prý vnímají až moc dobře. Na obrazovce přede mnou z hlubin temnot začíná cosi vyvstávat… Ze tmy znenadání vyskočí obrys hlavičky, rukou, tělíčka, nohou. Vzápětí vidím, jak se hýbe! Jak sebou mrská! Jak tančí! Jak se protahuje. Ruce si dává za hlavu a zpět. Nosím v sobě krásné miminko, živé, už teď je na mně v lecčems nezávislé, a přesto tak moc moje. Jsem dojatá. Když uslyším srdíčko, vytrysknou mi slzy blaha. Číslům a zkratkám, které hlásí paní v bílém plášti od přístroje, nerozumím ani zbla a nevěnuji jim žádnou pozornost. Uklidňuje mě, když se vždycky jednou za čas ozve: „Tohle je taktéž v pořádku!“
Vznáším se na mráčku blaha a radosti. Vděku a úlevy. Je mi tak slavnostně. Srším energií, optimismem a chutí tu bábu z ledu vedle sebe obejmout. Když odcházím, v ruce si nesu (dobrou) lékařskou zprávu a v druhé hrdě třímám černobílou fotku dalšího děťátka. Mám chuť se o své štěstí podělit s celým světem. Odteď už jsem v očekávání, nejen v naději. I když v naději, že vše bude dobré, dítě zdravé a krásné, narozené koncem roku, laskavým a přirozeným porodem do mých rukou, sem k nám na zem, do naší rodiny, dál hluboce zůstávám. A také ve víře.
Děkuji, zase a znova za všechny dary, kterých se nám dostává.
