Některé dny je všechno lepší! Takovým dnům pak vévodí nadhled a humor, a i když se mi třeba navaluje, nezajde to až k nejhoršímu, protože lehkost mávne kouzelným proutkem a hned je mi lépe.
Sdílej článek
Některé dny v sobě dokonce cítím závan energie a chuti sportovat, nutkání jít na nekonečnou procházku, nebo rovnou přechod hor, plavat za sluncem nebo zrekonstruovat byt. Musím se krotit. Nic se nemá přehánět…
Jenže já jsem nepoučitelná. Natvrdlá, lidově řečeno. Jakmile se mi malinko uleví, hned startuju plnou rychlostí. Na výletě s přáteli na Šumavě mě popadl přímo mladistvý pel a sportovní duch. Starší dítě odfrčelo s cyklopartou, mladší usnulo ve sportovním kočárku, nad hlavou se mi vznášela příjemná letní oblaka, přede mnou se vinula vábivá nenáročná turistická stezka a té touze prostě nešlo říct ne. Rozběhla jsem se a běžela a běžela, co mi dech stačil. Vítr ve vlasech, kamínky pod chodidly příjemně štípaly. Funím a dopuju se dlouze odpíraným štěstím z volného pohybu. Běžela bych dál a dál, kdyby mi najednou nezačalo tuhnout břicho. Ale ne jen tak výstražně, ale rovnou silně skoro jako před porodem. „No jo, kruci, já jsem přece těhotná. A po měsících „na ležáka“ zcela pochopitelně úplně z kondice! Já přece nemůžu běhat jako by nic, jako dřív, hned takhle rychle, bez přípravy…!“ neochotně jsem zastavila a rozdýchávala ostré bolesti. Tělo mi dalo jasnou stopku. Nálada se vrátila na bod mrazu.
Došlo mi, že celé mé vysportované tělo, které dostávalo před začátkem těhotenství skoro denně hodinový prostor pro posílení mateřstvím ochablých partií, relaxování, nabírání svalové hmoty, najednou nic z toho nemá. Nemá dokonce ani žádnou okrajovou náhradu. V současnosti prostě jen beru, žiju na dluh. Čerpám a nedoplňuju zásoby. Z 15 lekcí zaplacené těhotenské jógy jsem absolvovala jednu. Jsem slabá, udýchaná, rozteklá, vysátá a neforemná. Po těle se mi dělají malé zanícené pupínky. Zvláštní je, že ač se cítím takhle, stále mi to sluší. Těhotenství mě vždycky rozzáří. To bude asi tím, že jsem ráda těhotná. (A není to humor!)
Když jsem druhý den s dětmi ušla zhruba desetikilometrovou túru, jedno za ruku, sem tam vzduchem přes rozblácené pěšinky, druhé tak 50x na záda do nosítka a zase dolů, večer mi břicho tvrdlo opakovaně. Třetí den šumavské výpravy jsem se raději šetřila, ale nestačilo to: bolelo, tvrdlo, píchalo. Ani po návratu se situace nelepšila. Znejistila jsem. Frekvence tvrdnutí byla na můj vkus příliš vysoká a intenzivní. Tolikrát za hodinu? Takhle si pamatuju poslíčky dva dny před porodem. Ale já jsem v 15. týdnu! Potřebuju kontrolu a uklidnit, ale nutně.
Vždycky když potřebuju doktora, je buď pátek pozdě odpoledne, nebo má zrovna dovolenou. Jasná věc.
Nezbylo mi, než si na pohotovosti v nemocnici Na Bulovce tři hodiny číst v čekárně. A víte co? Ty tři hodiny na metru čtverečním bylo přesně to, co jsem potřebovala: pěkně zaparkovaná v sedačce, v jedné poloze, v klidu, jsem si četla o cizích eskapádách, prosta strachu, protože jsem věděla, že kdyby něco, tak mi pomůžou okamžitě. Tvrdnutí se umoudřilo a já jsem se uklidnila.
Kontrola byla příjemná, sestra rozverná, paní doktorka tak nadšená z toho, co na UTZ viděla, že se mi zdálo, že buď svou práci nadevše miluje a pozorovat miminka v děloze je ta nejkrásnější věc na světě, anebo mám skutečně navýsost sympatické dítě. Anebo obojí. Což je nejpravděpodobnější.
Z kontroly jsem odcházela rozjařená, že se žádný předčasný porod ani rizikové těhotenství nekoná, a hned jsem psala přátelům, že na svatbu zítra jedu, a že hurá, bude konečně mejdan! Kdybych bývala věděla, co si ze svatby přivezu, zůstala bych raději odpočívat doma, což mi ostatně ta milá paní doktorka důrazně doporučovala. Jenže já jsem, stejně jako moje děloha v tu chvíli, lehce natvrdlá a místo důkladně uloženého odpočinku, jsem hned další ráno řídila auto přes půl republiky…
