23.–24. týden. A tenhle znáte? Přijde těhotná pro doporučení na screening, má čerstvě umyté vlasy, které jí všude vlajou, rozverně vstoupí do ordinace, prohodí s gynekologem pár společenských frází o počasí, pak odspěchá, protože ještě musí na nákup a k holiči.
Sdílej článek
Nákup proběhne ještě celkem v normě, až na to, že duchem nepřítomna hledá toaletní papír v sekci pečiva a pracovníka se zeptá, kde najde kokosové mléko, které právě drží v ruce, přičemž myslela olivový olej, ale to by málokdo pochopil.
Ještě nepřehlednější situace nastane o několik momentů později, kdy se v kadeřnickém křesle snaží popsat, jak by měl vypadat nový sestřih. Hodně používá fráze typu: „Jakoby zkrátit, ale ne moc!“ nebo „Jo, zkrátit hodně, ale jakoby ne tak úplně!“ či „ Tady spíš jo, i když to je vlastně moc a nebo radši ne, klidně teda víc!“ Nakonec raději popis svého přání zakončí slovy: „Já nevím, nechám to na vás!“ A když kamarádkou doporučený kadeřník navrhne: „Tak třeba mikádo?“ vypatlaně se na něj usměje a řekne: „Jo, klidně!“, i když jí v hlavě běží, že jediné mikádo opravdu nechce, protože jí prostě nesluší.
Nakonec úspěšně odchází s hlavou lehčí o půl kila a peněženkou o několik stovek a hned za rohem se snaží vlasy stáhnout do culíku, ale tak, aby to náhodou kadeřník neviděl, protože co by si asi pomyslel, kdyby viděl, jak to hned stahuje, když přišla s tím, že to chce hlavně nosit rozpuštěné. Jenže mikádo stáhnout nejde, protože je to krátké mikádo, a tak nezbývá než se uklidňovat, že to jednou vyroste a že mozek a vyjadřovací schopnosti se snad po těhotenství a kojení zase vrátí.
O pár dní později jde takhle svěže ostříhaná na poradnu ke svému gynekologovi. Když leží na koze a doktor zrovna prověřuje kvalitu zavřeného čípku, jen tak mezi řečí, aby nestála, prohodí: „A máte nový sestřih, viďte?“ Ona, chudák, zrudne a marně v paměti pátrá, kdy naposledy držela holicí strojek v ruce a jestli na to měla klid nebo zrovna vběhly dovnitř děti s urgentní potřebou asistence, a odpoví: „Promiňte, pane doktore, já si tam dolu už tak úplně nevidím!“ Doktor na ni nechápavě pohlédne průhledem mezi stehny a odpoví: „Ale ne! Já myslel to mikádo!“ Chvíli na něj slepě čučí a pak jí to dojde… usměje se, ještě červenější než předtím. Zbytek kontroly probíhá v tichosti. Doktor má asi strach, aby byl dobře pochopen, ona má strach začít konverzaci, aby si nepopletla témata.
A ten, jak si potřetí těhotná spletla Marii Terezii s Matkou Terezou a Terezii prohlásila za svatou ženu? Nebo jak v Rakousku na dovolené poslala nebohé místo do Ramsau am Dachstein do Dachau a ti nevěřícně raději vzali nohy na ramena?
Ano, těhotenství umí velké věci a jednou z nich je skutečný a neopomenutelný výplach mozku. Skvělé je, že hormony zařídí i to, že si z vlastní lehké debility nic moc neděláte a připadáte si vlastně roztomile hloupá. Otázkou zůstává, co si o tom myslí ti ostatní. Ale po tom se raději nepídím a snažím se soustředit na sebe.
