Vymytý těhotenský mozek má ovšem kromě trapasů na svědomí i zcela nehorázné nedodržování termínů. Bohužel jsem zapomněla na několik různorodých kontrol, objednat se na druhý screening v čase, kdy má proběhnout, přeočkovat děti v zadaném termínu, dvakrát zaplatit telefon a odevzdat slíbenou práci v nejzazším deadlinu.
Sdílej článek
Týdny mi splývají se dny, srpen se tváří jako květen, a když je sobota, působí dojmem středy. Nevadí, je to jen období, uklidňuju se a chystám se psát omluvné maily, vysvětlovat nevysvětlitelné, objednávám omluvné květiny a čokolády a doufám, že mi všechny přešlapy ti dobří lidé odpustí, jakmile poznají, že jsem nepředstavitelně roztomile těhotná.
Myslím ovšem, že roztomile těhotná jsem rozhodně nepřišla porodní asistentce v nemocnici v Ústí nad Orlicí, kam jsem jednoho pátečního pozdního odpoledne (jak jinak než v pátek pozdě odpoledne potřebuju urgentní kontrolu!) přijela lehce vystrašená na kontrolu.
Další zběsilé akci s krycím názvem „opět pohotovost, zhruba po čtvrté“ (věřte mi anebo ne, v předchozích dvou těhotenstvích jsem nebyla na pohotovosti ani jednou!) předcházelo velmi příjemné odpoledne s kamarády na zahradě chalupy v Orlických horách. Poklidný den plný dovádění s dětmi na improvizované opičí dráze sestavené z všemožných edukativních překážek zčistajasna přeryl můj zběsilý řev. Má milovaná mladší dcerka, která má ve svých dvou a půl letech téměř 20 kg mi z výšky pracovního stolu na kozách hupsla přímo na břicho. Zrovna jsem se oddávala té vteřině, kdy si zavřete oči, slunce vyhřívá víčka a vnitřní zrak se koupe v regenerujícím slunečním zlatě. Zcela jsem uvolnila celé tělo a dětský výskot se poznenáhlu začal vzdalovat. Tu ránu, přímo do uvolněného břicha, jsem opravdu nečekala. Co nečekala! Já jsem na ni ani nestihla zareagovat zatnutím svalů nebo pohotovou ochrannou barikádou z rukou a kolen. 99% dne jsem ve střehu a svůj drahý pupíček si hlídám jako ostříž. To jedno procento, kdy jsem nečekala útok z žádné strany a už vůbec ne od té nejmilovanější, se mi vymstilo.
Ani vteřinu jsem se na ni nezlobila. Ani vteřinu jsem nebyla naštvaná. Chudák malá byla tak upřímně smutná a zoufalá. A my všichni ostatní s ní. Břicho bolelo, tvrdlo a do toho se přidala hlava, která prostě měla strach. Ani ne tak o mimino, cítila jsem, že se hýbe, ani ne tak o předčasný porod, žádné špinění se nespustilo, ale o placentu. O dobrou matičku placentu a její případné předčasné odloučení z důvodu velkého nárazu. Obavy jsem se asi hodinu snažila házet za hlavu, ale po konzultaci s kamarádkou porodní asistentkou jsem se nakonec rozhodla naplnit mantru: „Radši 10x jeď zbytečně, než jednou nejeď.“ A tak jsme vyjeli na kosmetickou kontrolu.
V nemocnici sice chcíp pes, ale když jsem se vyškrábala na gynekologickou ambulanci v třetím patře, vrhly se na mě hned dvě sestry a nečekaně naléhavým tónem mě hned po zběžném zkouknutí břicha odeslaly na porodní oddělení na monitory. Nestihla jsem se ani v tom zmatku představit, ani říct, proč jsem přijela. Nikdo se mě na nic neptal! Usoudila jsem, že je to asi nějaký místní zvyk nejdříve natočit monitor. Ale stejně… připadalo mi prazvláštní, že chtějí točit monitory děťátka ve 22. týdnu. Vždyť se tam ještě mrská jako vrtulka! Vždyť zatím nemá žádnou stabilní polohu! Nechala jsem si své otazníky pro sebe a zakázala si podivovat se tomu, proč mě už ve dveřích oddělení čekala nastartovaná sestra, která mě překotně uložila na již připravené úložko. Když se podivovala velikosti mého bříška, zdálo se jí docela malé, s úsměvem jsem hájila jeho obstojnou velikost vzhledem k tomu, v jakém jsem týdnu. Neřekla na to nic a tvářila se vážně.
Monitor byl tragický. Pořád pípal. Houkal. Zkrátka dával najevo, že je se srdeční činností mého děťátka nadmíru nespokojen. Sestra se dál tvářila velevážně, několikrát se mého malého plaváčka snažila dostihnout, pak to vzdala a běžela pro doktora. V tu chvíli jsem byla opravdu vystrašená. Tak hodně, že mě ani nepřišlo divné, že tady nikdo neví, kdo jsem, kolik mi je, co se mi stalo a v jakém jsem týdnu. Vlastně o mě neví vůbec nic. Jen to, že moje děťátko má nesnímatelné ozvy.
Když přiběhla doktorka, konečně padla první jasná otázka. „A kontrakce tedy úplně ustaly, paní Dolejší?“ A v tu chvíli mi došla celá absurdita situace! Nejen, že nejsem Dolejší, ale také jsem neměla a nemám kontrakce a už vůbec nemám co dělat v porodnici na monitorech, protože přeci naprosto nerodím! Já jen dojela na kontrolu!
Byla jsem ovšem o krok napřed, a než jsem stihla uvést věci na pravou míru, přiběhl ještě jeden lékař, asi aby byla situace ještě absurdnější. Paní Dolejší si nejspíš zařídila antré po telefonu, a tak ji očekávali v plné polní. Já se s ní osobně nepotkala, protože jen co jsem se představila a omluvila se za nedorozumění, za které jsem ani v nejmenším nemohla, okamžitě mě vypoklonkovali zpět na gyndu mrmlajíce cosi o tom, proč jsem je tahala tak dlouho za nos, a jali se rychle připravovat nové Prokrustovo lože, tentokrát skutečně pro paní Dolejší.
Já jsem si, stále poněkud zmatená, v oddělení na druhé straně nemocnice vyskočila na kozu, vzápětí do ordinace jako blesk vběhla už známá paní doktorka, velmi explicitně mi dala najevo, že banální případy, jako je můj, ji opravdu nebaví, lehce opovržlivě mi přitiskla hlavici UTZ k břišní stěně a pronesla: „Miminko ok, srdíčko ok, placenta ok.“ A to bylo vše.
Dostala jsem zprávu, za chůze se bleskově oblékala a na jazyku pocítila chuť se znovu omluvit za ten nevinný planý poplach čili zdržení promovaných lékařů od skutečných a závažných operací, ale pípla jsem jen nesměle: „Děkuji moc.“ Vyplázla jsem poplatek za pohotovost a dekovala se odtamtud, seč mi síly stačily.
Teprve v autě jsem pocítila úlevu, že jsem takovou šaškárnu podstoupila, protože teď mám na duši klid. A taky vděk za to, jak se my ženy, Evropanky z 21. století, vůbec máme. To, že vás někdo ujistí, že je vše v pořádku! A vy pak můžete ujistit svou hlavu a ta díky tomu nevymýšlí zbytečně tragické scénáře a nezaměňuje slabé bolesti za podezřelé. Děkuji, že můžeme a máme kam jít… i když je to někdy zbytečně dramatické.
