Čas tápání, zoufalství, hrůzy, prolitých oceánů slz nad obřím a komplexním balíčkem témat: naprosto nevím, co mě čeká a jak to dopadne a absolutně netuším, jak se připravit. Po náročném týdnu se pochybnosti rozplynuly a vznikly čistě orientační rámcové varianty A, B a C, které sice kalkulují s velkou neznámou, ale dávají mi aspoň křehký pocit bezpečí.
Sdílej článek
A) Rodím do 22. 12.
Na Štědrý den budeme doma i s malým Ježíškem či Ježíškou. Áčko zní opravdu hodně dobře. Jeho největší slabina spočívá v tom, že je bohužel velmi nepravděpodobné. Nikdy jsem ani přes důkladné vyvolávací snahy nerodila před termínem ani v termínu. Naopak. Spíš hluboce a dalece i široce po něm.
B) Rodím 23. 12.–27. 12.
Neexistuje ani rámcový plán. Pokud nastane béčko, půjde o čirou situační improvizaci. Tento celosvětově exponovaný termín aspoň otvírá prostor pro nekonečné fantazírování…
Vánoce! Nejkrásnější svátky roku! Vůně, chutě, láska v každém ždibíčku. Dlouho připravované, vymazlené, očekávané už od září… Salát se chladí na balkoně, éterem zní koledy, jehličí voní. Dětem oči září vánočním zázrakem. Blýská se v nich zlaté prase. A najednou bum, prásk! Voda. Praskla. Potopa se valí z kuchyně, obrovská vlna s sebou bere, co jí stojí v cestě, zatéká až k sousedům. Máma drží v ruce kapra. Utírá se zástěrou zaprášenou vanilkovým cukrem. Volá tatu: „Tak je to tady!“ Děti volají mámu: „Mami, co se děje?“ a pak tátu: „Tati, to už jde Ježíšek?“ Máma volá: „Uááá!“ Táta volá: „Co teď?“ Odpovídá mu jen lomozné hučení. Raději volá telefonem: „Haló, čau, co zrovna děláš, slavíte, jo? Máš chvilku? Nemáš, ruším, viď? Neva, voláme si po svátcích! “ A začíná organizovat neorganizovatelné.
Všechno je mu jasné. Jen mu není jasné jak. Sice už není žádný zelenáč a něco prožil, ale dneska je Štědrý den a v kuchyni mu zrovna rodí žena! „Musíme jet do porodnice. Ale co s dětmi? Babičky právě určitě nemůžou: jedna jede na hřbitov, druhá peče štrůdl. Každoroční tradice, po generace konzervovaný zvyk! To se nedá porušit! Vánoční pověrčivost sahá svými chapadly starobylých obyčejů do hladkého chodu celého dalšího roku! Tak co nějací kamarádi? Kdo by tak chtěl zrovna dneska hlídat naše děti? A vůbec…“ dojde mu najednou krutá pravda. „To budou zrovna dneska bez mámy? A bez táty? Na Vánoce mimo domov? A co chudák tenhle krásný vánoční stromek? Tak pěkně jsme ho nazdobili, a on se ani nerozsvítí? A proč vůbec tady v tom bytě všichni tolik řvou? Nemůžu se vůbec soustředit! Nemůžete být zticha aspoň na Vánoce? Aspoň chvíli!“ Táta zavěsí slámovou kometu na špici, a v úporné snaze ignorovat dění kolem, ryk a hluk, chaos a šok, se zavírá do poslední nedobyté pevnosti, na záchod, kde nakonec nechá zvítězit selský rozum úderným chlapským rozhodnutím: „Vánoční pověry musí stranou, strom se rozsvítí na Nový rok, štrůdl bude třeba na Štěpána a návštěva hřbitova na Boží hod! Děti půjdou k jedné z babiček! Jiná varianta není.“ Než babičky vytočí (nejdřív v telefonu a pak nápadem změnit tradiční harmonogram dne péčí o dvě bezprizorní děti), osvítí ho naštěstí Duch Svatý: „Do porodnice pojedeme všichni! Na stolek s plastovou konvicí na čaj a elektrickým přivolávačem sester dáme větev a pod polohovací postel naježí! A je to!“
Už už se chystá plán realizovat. Zasedá ke stolu, v ruce pero, uhlazuje čistý papír. V hlavě mu krystalizuje plán. Za pár chvil vyšvihne vytříbeně detailní postup k operaci s krycím názvem „Štědře i v terénu“, který bude obsahovat i seznam, co zabalit s sebou: svíčky, sirky, adventní věnec, dárky (ty přijdou do samostatné tašky, aby je děti nevyšmejdily dřív, než zazvoní), pak samozřejmě zvoneček (ten může být rovnou u dárků, ať ušetříme místo), pak jídlo… tady se bezradně zarazí. Sice postupuje systematicky, mozek pracuje bez chyb a na plné obrátky, ale právě narazil na reálný problém: co s porcelánovým servisem? Ubrus nám tam přežehlí v prádelně, ale jak propánajána převezou sváteční večeři? Na ní přitom stojí úspěch Vánoc!!!“ Najednou pocítí obrovské vyčerpání. A zároveň duchapřítomně pozná dle hlasitosti zvířecích ryků z kuchyně, že situaci je třeba vyřešit opravdu rychle, tedy ihned. Aby uklidnil mámu a sám sobě dodal odvahy, volá, že už je vše téměř nachystané a za chvíli můžou jet.
Máma neodpovídá. Stále volá jen uááá. Děti volají taky uááá. Jedno přes druhé. Anebo volají mámu.
„Anebo ne!“ rozhodne se táta nečekaně impulzivně pod tíhou sílícího tlaku. „V porodnici by to pro ně nebyly ty pravé ořechové Vánoce! Respirátory, čekání na chodbě, místo purpury desinfekce. Ne! Já zůstanu s dětmi doma a máma pojede do porodnice sama! Zavolám jí tágo! Ona to určitě zvládne! Ale… jak to tu zvládnu já?“ zhrozí se a padá ještě do hlubšího zoufalství. „Poklidná vánoční nálada deformovaná mobilem v ruce a online porodním adrenalinem? Ustýskané děti namísto svátečně nadšených? A jak se k čertu ohřívá bramborový salát?“ Táta je definitivně v koncích. Skutečně neví, kudy dál. Svěsí hlavu do dlaní a ve snaze zachránit si poslední zbytky zdravého rozumu se snaží navrátit se do reality tím, že si vybaví, zdali poslední derby vyhrála Sparta, nebo Slavie. Něco tu ale vážně není v pořádku. Nemůže si vzpomenout. Před očima mu krouží rudé hvězdy na fotbalových praporech a v hlavě víří jako v kotli. A než se mu podaří zaktualizovat software, máma sedí v kuchyni na zemi a v náručí drží čerstvě narozené miminko zabalené do upatlané zástěry, která voní po vanilce… No co, Ježíšek se přece taky nenarodil v porodnici! Táta pláče úlevou, máma dojetím, děti pláčou celou dobu. A po drobném úklidu se může pokračovat v tradičním harmonogramu dne, který jistě zajistí blahobyt a lásku na celý další rok! A později večer, když už všichni leží při svíčkách v posteli, máma kojí, starší děti se tulí k tátovi, nadšeně rozebírají události opravdu Štědrého dne a je jim spolu moc dobře. Vypráví si zážitky, které se odehrávaly napříč různými místnostmi domácnosti a je naprosto evidentní, že pro všechny účastníky to byl zkrátka pořádný záhul. I když táta ví přesně, pro koho největší.
Sice fantazie, ale pořád dost růžová. Pokud porodím přes Vánoce, podle tabulky a ultrazvukem spočítaného termínu, budu na to v porodnici sama. Muž zůstane doma s dětmi a moje dula zase se svými. Vánoční svátky jsou jediné dny v roce, kdy k porodům nedoprovází, nemá plnohodnotný záskok a prý ani vánoční expres splněných přání přes tuto zásadu nejede.
C) Rodím po 27. 12.
Vlastně dobrý. Přes svátky si sice nedám ani salát ani smaženýho kapra, a už vůbec cukroví, leda bych chtěla Štědrý večer trávit objímáním mísy místo miláčků a vymazlených dárečků, ale zase bychom je strávili hezky pospolu. Nový rok v Praze namísto horských radovánek také nezní dvakrát lákavě, ale kdo ví… možná budu zrovinka na přelomu roků rodit, třeba právě o půlnoci, nebo hned první den z Nového roku, zrovinka na Novoroční ohňostroj, který ale s ohledem na zvířata doufám nebude, nebo třeba druhý den Nového roku nebo možná ten třetí…
Ale jestli budu nosit miminko pod srdcem do půli ledna, budu čím dál nesnesitelnější, a jestli budu muset být nesnesitelná dlouho, tak se picnu, protože čekání na porod je horší než čekání na Godota.
Jak vidíte, trochu jsem se srovnala. Ne, že by se nervové chvění úplně vytratilo, ale je to lepší. Nicméně zas a znova mě dumání nad možnými plány vrací k prvopočátku: plodit děti začátkem dubna je skutečně nehorázný logistický přešlap. Amatérská a začátečnická chyba! Proč jsme si nedali dvě a dvě dohromady? Neumíme do devíti počítat?
Ba NE! Hned vzápětí se svého tvrzení lekám, měním úhel pohledu a laju si do nevděčnic! Vždyť já jsem tak ráda, že budeme mít další dítě! A je fuk, jestli na Štědrý den, Boží Hod, nebo v půli ledna, nejdůležitější je, aby bylo všechno v pořádku! Všichni zdraví… všechno dobré… všechno v pořádku… všichni zdraví… všechno dobré…
A tak se modlím. Každý večer. Každý den. Každou chvíli, kdy můžu.
A hodně spím. Hodně chodím. A jím tak dobře, jak to jde. Nejím cukr a bílou mouku, abych se zbytečně nevypásla. Ani sebe, ani dítě. Někdy brečím. A když to na mě přijde, brečím hodně. Ale vždycky najdu někoho, kdo mé úzkosti vyslechne, čímž se mi trochu uleví. Někdy si píšu deník. Rekapituluju minulé zkušenosti a dostávám se hloub k jádru pudla: porody jsou zrcadlo. Odráží rodičku, dítě, rodinnou situaci. V mých odlescích se dvakrát vykreslilo téma láskyplného sebepřijetí. Mít se ráda, i když nenaplním vytýčenou ideální vizi. Mít ostatní ráda, i když nenaplňují mnou stanovené ideály. Láska bez podmínek. K sobě, k blízkým. Jo, jo, velké téma, vskutku.
A proto jsem se tentokrát vydala na cestu bez vytýčených ideálů. Vše bude, jak má. Přijmu, co přijde. Přijmu toho, kdo se narodí. Lásku třetím porodem nepodmíním! Ponechala jsem si sny a přání. Beru je jako barevný opar, z kterého se realita teprve vyklube. A jsem zvědavá, vděčná a moc se těším.
