Termín na testy na těhotenskou cukrovku jsem měla. Vůbec se mi do toho ale nechtělo! Nejvíc mě stresoval fakt, že budu muset vynechat druhou večeři a být před testem 12 hodin nalačno. První termín odběru jsem bohužel nezvládla. Udělalo se mi zle hned potom, co jsem se vypotácela z postele.
Sdílej článek
Prastarý flashback: v žaludku giny, několik slivovic a v zamlženém oparu nad ránem mejdan přiživen rumem. Kde to jsem? Hlava dezorientovaná přílišnou toxicitou. Kolik dnů pařba vlastně trvala? Pozvracela jsem se už v koupelně z divných lačných pachutí. Rozklepaly se mi nohy a místo do laboratoře jsem zaplula s kusem chleba a živočišným uhlím zpátky do postele. Dřív bych si lupla přinejmenším ibáč. Teď jsem sama sebe přesvědčovala, že jsem opravdu nic nepila, nikde nekalila, jen jsem těhotná. Jasný důkaz, že mateřství kultivuje na všech úrovních.
Druhý termín jsem proseděla s průjmem na záchodě. Chytla jsem střevní virózu od dětiček. (Letos už pátou? Škoda že tady neplatí, že čím víc, tím líp. Nebo čím častěji, tím lehčeji…)
Poslední šance spadá na následující pondělí: to budu přesně 28 plus 0. The last call. V pondělí, anebo vůbec.
Od soboty jsem se pozitivně motivovala, připravovala, dopovala důvody, proč je dobře, že na cukrovku jdu (především kvůli miminku), a vizualizovala jsem si hladký průběh dopoledne. Meditovala jsem nad OGTT a modlila se hlubokou kontemplační technikou za zdárný průběh riskantní spekulace. Ne, nic z toho nebylo! Přeháním a kecám, vařím z vody. Byla jsem totiž akorát otrávená, vypruzená a odevzdaná, moc jsem nespala a jediný, co mě na test donutilo jít, byla podvědomá touha po nějaké peprné a vtipné historce, o kterou se s vámi podělím. Něco jako zdevastovaná laboratoř, přinejmenším pozvracená od stropu až ke zkumavkám ve spodním regálu, sestra v šoku volá policii a sepisuje finanční ztráty, já mezitím padám v deliriu na hlavní jistič pojistek, čímž vyhazuju do povětří celou budovu i s obrovským podzemním skladem sladkých testovacích lahviček, jedinou pražskou zásobou, čímž zachraňuju na dalších čtrnáct dní od obávaného testu všechny těhotné mezi 26.–28. týdnem.
Ale bohužel. Nemůžu sloužit. Nic z toho se nekonalo. Vlastně se nestalo vůbec nic, co by stálo za zmínku. Prostě jsem ráno jakž takž v pohodě vstala, nezvracela jsem, nebylo mi dokonce ani nijak extra blbě, procházkou v šeru probouzejícího se města jsem došla do odběrové místnosti, byla jsem tam první, zabrala si místo na lehátku, pak jsem dostala první pigáro, bez následků, pak vypila roztok z hnědé lékárnické ampule, u kterého mi sice bylo šoufl, ale v žaludku zůstal, zběžně prohodila pár slov s „prvotěhulkami“ úplně jiného ražení, kterým se také nic divného nedělo, dvě hodiny jsem si četla knížku o vývoji dětského mozku, nechala si na střídačku rozpíchat ruce a pak jsem šla zase domů, jen lehce unavená. Cestou jsem si koupila bagetu a další dva dny si srovnávala trávení, ale opravdu nic k pobavení nebo sdílení se nestalo.
O pointu této části příběhu vás připravil zcela bezproblémový průběh. Díkybohu jsem si užila vydatnou měsíční hysterii aspoň předtím, až mi je trapně, takže přeci jen jsem z toho něco vytřískala. No jo. Těhotenský balíček může obsahovat všelijaké úlety.
A chabá náhradní pointa: Cukrovku nemám! (To je fakt.)
