Deník opět těhotné matky. Epizoda 20: A přece se otočí 1

Z toho se dá logicky usoudit, že by v tom byl čert, aby dříve nebo později mou bezstarostnost něco nepolechtalo. A skutečně. Tentokrát za tím nestály ani pracovní závazky, ani starší děti a jejich věčné rýmičky. Dokonce ani manžel! (A ten se dokáže vpravdě zasnažit, když má zrovna den…) Kdepak, nic z toho.

V soutěži o vyhození z rovnováhy totiž zvítězila návštěva v těhotenské poradně, respektive třetí screening. Připsal si přesvědčivě veškeré zásluhy při destrukci slastného období s názvem „jsem krásně těhotná a nic mě netrápí“. To, že mám málo železa, je běžná praxe, jeho hladinu jsem měla nízkou v každém těhotenství. Ovšem fakt, že je mimino hlavou vzhůru, v poloze koncem pánevním – tzv. kápečko – obávané a plošně nechtěné, to je tedy nečekaný gól.

Dokud se to nestalo mně, reagovala jsem na hrůzou protáhlé obličeje kamarádek bohorovně. Když roztřeseně vyřkly to temné zaklínadlo: „Nevím, co bude! Mám dítě KP!“ měla jsem chuť otočit oči v sloup. „No a co? Vždyť má čas! Otočit se může i v průbehu porodu!“ odpovídala jsem zcela neempaticky. Absolutně neosobní, neúčastná reakce. Pouhá fráze, z části vyčtená z příručky Jemného zrození.

Je rozdíl, když se obávané děje druhým a když se stane vám. Skutečně! Je v tom krapet rozdíl!

Zčistajasna jsem pocítila prudkou obavu, že už se děťátko třeba neotočí. Že třeba přijdu o možnost přirozeného porodu. Pocítila jsem strach z neznámého. „Buď se do polohy vhodné pro porod dorotuje v následujících dnech, nebo mu moc šancí nedávám. Později už nebude na kotrmelce v děloze prostor. Císař se kdyžtak plánuje na 38. týden, tak s tím předběžně počítejte!“ suše pronesla má ošetřující lékařka. Tak to jsem slyšet nechtěla. A taky jsem rozhodně nechtěla slyšet svou vlastní reakci a vidět své otočené oči v sloup. Ne. Vlastně jsem nechtěla radši vidět a slyšet nic a nikoho.