36.–38. týden. Dneska jsem to s aktivitou trochu přehnala. Strávila jsem celý den venku na nohou, a tak není divu, že když jsem se k večeru dovalila domů, sekla jsem sebou na pohovku a rozdýchávala bolestivé poslíčky. Břicho tvrdlo, kýla bolela, kdybych nevěděla, že rodím spíše po termínu, myslela bych si, že rodím. Ale nerodila jsem. Jen jsem to prostě přehnala.
Sdílej článek
Jakmile jsem vstala z pohovky, vystřelila mi bolavá křeč hluboko do třísel tak, že jsem nedokázala zadržet výkřik. Nečekaná, ostrá, nesnesitelná. Prudké proříznutí od břicha do půli stehna. Laicky bych řekla, že jde o přetížené nervy, namožené úpony, nebo možná přetáčení dítěte? Že by? Zamrazilo mě lehkých vzrušením. (Za týden jdu na kontrolu, tak uvidíme…)
Odpočívala jsem, co to šlo. Ale děti se na odpočinek neptají. Tahle potřebuje večeři, tahle koupat, tahle kakat, tohle podat, zvednout, přinést, rozvázat, učesat… Pajdala jsem po bytě a sykala, nohy se mi podlamovaly při každém výstřelu… no a pak se to stalo.
Zrovna jsem vynášela nočník, a když jsme se já a on nacházeli v nejužší části bytu, bílé zdi na dosah po obou stranách, před námi nová komoda s nablýskaným zrcadlem, vedle dvě starožitné čalouněné židle, tak to na mě zase přišlo. Ostrá bolest mi prolétla půlí těla až do kolene, podrazila nohy, ruku vymrštila k podchycení břicha a milý nočník vyklouzl z mého objetí…
Nutno podotknout, že mladší dcerka chodí vykonávat svou potřebuju jednou za dva dny, a když už jde, dává si záležet. Čte si knížky, skládá puzzle, nechá si přinést penál i omalovánky a vydrží na nočníčku skutečně tak dlouho, dokud mu má co nabídnout. A když je její bříško o poznání menší, plošší a ona o slušnou váhu lehčí, teprve mě k dokonanému dílu zavolá: „Hototo, mami!“
(Hototo teď říkáme doma z legrace všichni, jakmile jde o něco velkého, dokončeného…) A tady šlo skutečně o něco velkého, dokončeného…
