39. týden. Termín mám pozítří, úklid hotov tak dávno, že už by to zase chtělo, a o kontrakcích si můžu nechat leda tak zdát. A to celé je napěchované do bílých stěn bytu. Náš letošní advent má odlišnou chuť.
Sdílej článek
Naštěstí v sobě nese i dny, kdy mě osvítí jakýsi záchranný mechanismus. Řekněme optimismus. Přehodím výhybku a hle, svět je veselejší. Tyhle dny si programově vychutnávám starší děti! Sedím na kanapi, zdánlivě nic nedělám a kochám se. Co všechno už umí! Jak jsou samostatné! Dobře vedené! Milované, podporované, tvořivé, moudré, krásné… a dmu se pýchou, až hanba. (No a co! Vždyť na tom máme přece s mužem sakra velkou zásluhu! Léta jim věnujeme pozornost a péči, pipláme si je a se*eme se s nimi, i když se nám zrovna nechce, nebo jsme třeba nemocí indisponovaní. Osobní ocenění je proto zcela na místě!).
Dlouhou dobu na ně třeba jen čumím jako na telku a děkuju za to požehnání být jim mámou! Společného času si pak najednou víc považuju. Utváříme si ho osobním potřebám na míru, vymýšlíme nemyslitelné, hodně se mazlíme a hašteříme a kecáme o ničem, čteme a třeba i společně koukáme do blba. Prostě jsme spolu, doopravdicky.
A to pak hodím zpátečku, rouhání je fuč a blahořečím karanténám, že nám zařídily tak intenzivní čas spolu. Čas navíc, který by bez tohohle covidového marasmu nikdy nebyl. Čas jeden pro druhého, i třetího… a vnímám, že tu prostor pro další lidskou bytost je. Že opravdu můžeme přivítat nového účastníka našeho pozemského rodinného zájezdu s čistým svědomím.
Pukám zvědavostí, kdo že do našeho rozjetého kolotoče naskočí. A slzím štěstím při představě, že už brzy ho přivinu k srdci, očuchám, pomazlím, nakojím, že se začlení, a i táta a holky ho poňuňají, a budu mít tu čest se o něj starat a poznávat ho, stejně jako mám to privilegium pečovat o tyhle dvě princezny.
