Jaké to je porodit dřív a nemít v paletě životních prožitků tenhle křehký čas „po“? Čas kolem uměle spočítaného termínu, a především čas po něm? Čas, ve kterém se každý den budím s myšlenkou: „Dnes? Pěkné datum! Nebo možná až zítra?“ a usínám s otázkou: „Dneska v noci? Nebo až ráno?“ Čas, ve kterém se hlava, srdce, kosti, svaly i vnitřnosti a všechny póry chvějí každou vteřinou bytí. Teď? Teď? Nebo teď?
Sdílej článek
Přivolat porod totiž nejde. Nefunguje nic. Žádný babský rady. Pokud nechcete chemické nebo mechanické vyvolání v porodnici, nemáte šanci. Dokud se dítě samo nerozhodne, respektive placenta nespustí proces skrze hormonální reakce, můžete se honit do schodů nahoru dolů, přejídat se pálivým nebo vypít hektolitry vína, ale akorát si tím ublížíte, vydeptá vás to a stejně rození nenastartujete. (Pokud se to zrovna samo neumoudřilo – to pak ženský rády říkaj: „Hele, já porodila po červeným!“ nebo „Já si dala horkou vanu a už jsme jeli!“ Jenže to jsou špičky ledovce! To hlavní a největší se odehrává pod hladinou, kam nevidíme a kde zasahovat nemůžeme.) Chce to klid a důvěru! Jenže, to se opravdu akorát tak lehce řekne, a ještě lehčeji píše.
Jenže proč? Proč je tak těžké přestat počítat dny a řečem se zasmát? Proč je téměř nemožné užít si „přebytek“ požehnaného stavu, když by mohl být krásný? (Úplně vidím televizní reklamu: Žena ve tvaru koule se valí parkem. Je nateklá, těžko poznáme, kde má obličej. Předstírá úsměv. Zpod opuchlých víček prosvítá bělmo. Mrká do kamery, ale sotva hýbe víčky. Slyšíme sladký hlas: „Těhotenství po termínu? Nádhera! Těhotné jsme za život jen několik měsíců! Proč si to nejkrásnější období neprodloužit? Přenášení je dárek pro vás! Kouzelné období – dva stále v jednom – ve speciální limitované edici! Prožít by ho chtěla každá, ale štěstí má jen malé procento žen! Na mě to zrovna padlo, a teď jsem hrdě těhotná už 45 týdnů! Možná i vy budete ta vyvolená! Akce platí, dokud se něco opravdu neposere! Volejte 450450450!“ Viditelně ji všechno bolí, ale křečovitě se snaží vypadat šťastně. Na závěr vysekne pokus o bezstarostný přelet na potokem. Vznese se jako balón, vše zdánlivě vypadá idylicky. Bohužel jí uprostřed akce praskne voda. Žuchne. Zem se zatřese. Tma. Ve voice overu po rychlém střihu slyšíme: „Miláčku, volej záchranku. Nemůžu se hýbat. Asi jsem si i zlomila nohu.“) Ještě že s určitými artikly se ani v 21. století obchodovat nedá.
V mojí hlavě existuje (zdánlivě iracionální) rovnice: porodit dřív = porodit lépe, lehčeji. Bohužel žiju s obavami, že každým dalším dnem po termínu může být porod náročnější, dítě větší, tlak v nemocnici na vyvolání vyšší, dotazy okolí dotěrnější. Pravdivost rovnice se mi podprahově potvrzuje v úplných titěrnostech. Třeba už jsem několikrát dobrala maliník a musela jít koupit další. Nechtělo se mi kupovat dvě balení ani zbytečně veliké, protože už přece skoro rodím! Tak jsem koupila raději nejmenší balení a jen jedno. O týden později jsem nákup pro velký úspěch zopakovala a pak ještě jednou. Podobně mi došel i olej na masáž hráze, bylinky na napářku, pupalka atd. Už několikrát jsem naposledy prala těhotenské oblečení. A mnohokrát mi projelo hlavou: „Tohle dělám naposledy před narozením miminka…“ A když se k dané činnosti o pár dní později chtě nechtě vracím, vyvolá ve mně falešný dojem vlastní neschopnosti: stále jsem neporodila a už zase dělám to či ono, např. peru džíny s klokaní kapsou. Nehledě na to, kolik peněz bych ušetřila, kdybych rodila před termínem! Kdo má pořád kupovat všechny ty předražené doplňky, které už tolikrát došly? Čas čekání už je prostě stokrát překročen.
