Ne, vážně si nemyslím, že by rodiče měli za děti dělat všechno. A ne, nemyslím si ani, že by malé děti měly makat jako šrouby od rána do večera. Ale jak najít tu správnou rovnováhu a zároveň si tím zpříjemnit soužití?
Sdílej článek
Můžete mít (jako já) načteno hodně výchovných knih, abyste se utvrdili v tom, že chcete své děti respektovat, inspirovat, přitom si užívat líných chvilek, mít dost energie a času pro sebe, abyste mohla být spokojená máma. Protože jedině pak může být spokojené dítě – tohle moudro jste si taky určitě načetli. A po přečtení všech těch knih, u kterých pokaždé vykřiknete: „Tohle taky chci“, vám možná dojde, že nakombinovat to všechno je nadlidský výkon. K čemu jsem se po sedmi letech mateřství dopracovala v domácím soužití já?
Že zapojení dětí do domácnosti mi skutečně ulehčí. Často mi zatím neušetří čas ani energii, ale zbytečné dohadování rozhodně ano. A to je, myslím, velmi slušný začátek cesty k pohodovému soužití.
Chlapská práce
Před mnoha a mnoha let jsme si s manželem vyříkali, co nás z domácích prací nebaví, a rozdělili jsme je. Jednou z těchto věcí je mytí oken. Na podobné sportovní aktivity nemám v běžném shonu čas a téměř neustálá přítomnost nějakého nestabilního superzvědavého tvorečka mi nedává ani potřebný prostor otevírat okna dokořán. Když má manžel pocit, že už nevidí ven, popadne svoje elektrické vychytávky a jde umýt tu jedno, tu dvě okna.
Starší syn je ve věku, kdy ho chlapský svět láká čím dál tím víc. Takže se z času na čas objeví s prosbou, jestli může umýt okna místo táty. A když už má onu chlapskou domácí elektrickou vychytávku v ruce, obvykle ho poprosím, aby umyl i zrcadla oslintaná a upatlaná od mladšího brášky. Pomoc ženám patří k chlapskému gentlemanství, které od táty taky odkoukává, takže velice ochotně souhlasí. A navíc pak hlídá brášku, aby neslintal na nábytek a „nepřidělával mu práci“ (odkud tuhle větu asi tak může mít?).
Malování
Maminky často řeší čmárání po zdech. Ještě jsem neslyšela o tom, že by nějaké dítě nechtělo zdobit a přetvářet svůj domov po svém. Obvykle bohužel na úkor rodičovských představ o estetice.
Když byly staršímu synovi přibližně tři roky, taky měl pocit, že tu úžasně vymalovanou zeď v pokojíčku, na kterou jsem byla patřičně hrdá, dozdobí pastelkami. Místo křiku a ječení (na to jsem možná víc hrdá než na celou vyzdobenou zeď) jsem se s ním dohodla, že další dvě bílé zdi jsou jen jeho, a ty si může zdobit podle sebe. A že tu vymalovanou uklidí.
Takže jsme odstěhovali nábytek, nachystali hadry na podlahu, vybavení na malování, přemaloval čmárance třemi nátěry, vymyl malířské vybavení, uklidil hadry, nastěhovali jsme nábytek. Uznávám, byla to akce na celý den a rozhodně neproběhla bez dohadování. Ale nutno uznat, že když o pár měsíců zeď zase počmáral, šlo mu vymalování mnohem rychleji. Nakonec řekl, že malovat zdi ho nebaví, a už mimo svůj vymezený prostor nikdy neudělal ani čárku.
Vaření
Ze školky si syn donesl zlozvyk vybírat si a nimrat se v jídle. Nejíst maso, pomazánky, zeleninu, pečivo, tvaroh, ovoce… vlastně skoro nic. Což, jak si umíte asi představit, moc velkou šanci trefit jídlo podle jeho chuti nedávalo.
V tu chvíli mi opravdu pomohlo nechat ho jídlo chystat samotného. To samozřejmě neznamená, že jsem ho nechala jíst 5krát denně sýr a sladkosti, ale když už bylo dohadování moc, jedno jídlo za den si mohl změnit a připravit sám. Pod podmínkou, že si přidá zeleninu nebo ovoce.
Věřte mi, rozhodně to stojí za to. Syn už chystá míchaná vajíčka nebo obložený talířek s variacemi sýrů a zeleniny pro celou rodinu. A postupně zapomněl, co všechno vlastně ve školce okoukal, že nejí.
Takže za mě rozhodně ano – zapojujte děti v domácnosti
Jedině tak mají šanci poznat, kolik srandy (a také práce navíc) znamená dělat nepořádek, a že když chtějí věci po svém, stačí se domluvit a udělat si to po svém.
Navíc když úklid nemají jako povinnost, ale naučí se ho vnímat jako svůj příspěvek ke společnému spokojenému soužití, velice ochotně se zapojují. Možná protože tuší i bez knížek, že spokojená máma se rovná spokojené dítě.
