Znáte to? Přesně víte, jak má připravované jídlo chutnat, přesně víte, jak má vypadat, ale nevíte, jak na to…
Sdílej článek
Poslední týdny se mi opakovaně vrací jedna zcela nedostižně idylická a nezaměnitelně voňavá představa bílé vločkové polévky, s chutí tajemného koření, plovoucím ztraceným vejcem a jakýmsi zeleným posypem, ale pažitka ani petrželka to není…
Pocítila jsem neodbytnou potřebu ji znovu ochutnat.
Hledala jsem v internetových receptech, domácích kuchařkách, ptala se kamarádek. Většina jen ohrnula nos: „Vločková polévka? To se ještě vaří? No já ti nevím, nezní to moc vábně…“
Musela jsem se tedy stát detektivem vlastní vidiny. Základní otázky zněly jasně: kde jsem vločkovou polévku jedla naposledy? Odkud polévku znám? A proč tak důvěrně?
Chvíli jsem tápala a měla se za blázna. Obvinila jsem se z fantazírování a bájení… a pak mi to došlo! Samozřejmě, že ji znám od babičky! Vždyť je to jasné jako facka! Jak to, že mi to nedošlo hned? Vařila nám ji přece každé úterý, když si k sobě do bytu lehkovážně vpustila všechny vnučky, a že jich bylo! Býval to pojem: „Pa, táto! Jdeme za babičkou na vločkovku, víš?!“
Zatímco celé dopoledne vyvařovala, my si hrály ve skříni na doktory. Při obědě jsme se hádaly, kdo bude mít žlutější žloutek. Později, když už jsme dopoledne trávily ve školách, jsem ji chtěla po mámě aspoň k večeři. Vždycky se vykroutila. Prý se musí pasírovat nebo namáčet nebo louhovat, prostě kdesi cosi, to už si nepamatuju. A když jsem se na ni teď po letech ptala všech dostupných příbuzných, už si ji nepamatuje nikdo. A tím mé detektivní pátrání v podstatě končí, není kam dál jít.
Babička totiž leží uvězněná na LDN. Už více než měsíc ji nikdo z nás kvůli nouzovému stavu neviděl.
V telefonu mě špatně slyší, protože jim tam za okny hlučí sbíječky. „Babičko, tady Anička, tvá vnučka!“ „Astička? Jaká Astička!“ „Ne, Anička, babičko!“ „Astička? Ale já si žádnou nevybavuju…“ „Babi, to nevadí, hlavně, že já si vybavuju tebe. A taky tvoji úžasnou vločkovou polévku. Nikdo jiný ji neumí a nezná! A já si ji v sobě nosím ukrytou, babičko, a ne v žaludku, ale v srdci, protože je spojená s časem stráveným s tebou, je spojená s hlubokým zážitkem, byť pětadvacet let starým, a tak chutná, nebledne, voní a tu jedinečnost nedokáže ani zdálky připomenout žádný z tisíce světových receptů, to jen mezi námi. Děkuju, babi!“
Až se s babičkou zase shledám a recept si vybaví, klidně vám ho napíšu, ale vsadím se, že pro vás to zkrátka bude jen obyčejná bílá polévka.
